Ztracená generace

Kniha první: Albus a James

Úterý 21. února

Šel si se Scorpiusem dát před klasickým tréninkem pár cvičných koleček, jak tomu Scorpi říkal. Albus věděl, o co šlo. Byl příliš špatný a potřeboval extra trénink. Scorpius jen nechtěl ranit jeho chatrné sebevědomí, než aby to řekl přímo.

Hřiště mělo být dle rozpisu prázdné. Nebelvírský tým správně končil už před nějakou dobou, přesto tam narazili na kapitána.

Albus se ve dveřích šatny zarazil, když viděl bratra skloněného nad pergameny. Říci, že spolu úplně nevycházeli, by byl eufemismus. Jeho bratr nesnášel Zmijozel a nikdy mu neodpustil, do jaké koleje se dostal. Po několika letech nenávisti a po spoustě zlomyslných žertů přešli z pasivně agresivních narážek z obou stran na vzájemné ignorování. Albus nesnášel trávit prázdniny v Jamesově přítomnosti. Byl nesmírně rád, že netrvaly příliš dlouho díky tomu, že každý navštěvoval své přátele a mohli se tak sobě vzájemně vyhnout. Přesto, když nebylo zbytí, jejich rodinné večeře byly vždy tuze příjemnou záležitostí.

„Ahoj," nadnesl Scorpius, jako by zdravil známého. James překvapeně odtrhl pohled od famfrpálových schémat a pečlivě je schoval dovnitř hábitu, jako kdyby přišel na nějaký tajný trik, jak proti nim vyhrát zápas.

„Najednou může Zmijozel hrát," pronesl James se zlým úšklebkem.

Očividně to měla být narážka na to, že s nimi na podzim odložili zápas a namísto toho musel Nebelvír hrát s Mrzimorem. Bylo tehdy kurva špatné počasí a James si zřejmě myslel, že se to snažili odložit kvůli povětrnostním podmínkám. Jako kdyby Scorpius dokázal předpovídat počasí na týden dopředu. Jenomže James byl arogantní čurák, který se nikdy nezajímal o nikoho jiného kromě sebe.

Odložilo se to kvůli jejich střelkyni Beatrice. Týden před zápasem její maličký bratr zemřel. Nikdo nechápal, jak se u někoho tak mladého mohla projevit Minkowského nemoc. Bea působila naprosto zhrouceně. Scorpius ji tehdy držel v náruči, když mu vzlykala na rameni. Dívka se mu omlouvala, že to na tréninku kazí a Scorpius ji jen jemně hladil po vlasech a říkal, že tohle je teď jeho absolutně poslední starost, protože důležité bylo, aby se cítila v pořádku.

Albus si při tom vzpomněl, jak mu Scorpius vzlykal v objetí tehdy o prázdninách před třetím ročníkem a on nevěděl, co má dělat. Jak toho chlapce uklidnit. Jenom ho dokázal držet v náručí a hladit po zádech. Nedokázal mu říci žádná uklidňující slova, neboť nevěděl, jak se musel ten druhý cítit, a nemohl říkat známé fráze o tom, že to bude lepší, protože to znělo jako lež a on neuměl lhát. Jediné co zvládl, bylo pouze tam být a nabídnout své rameno, a hladit ho po vlasech, po zádech, kdekoliv mohl, nevěda toho, co to v něm samotném probouzí, protože Scorpius byl smutný.

Namísto toho se v něm objevil zvláštní sobecký pocit, jako kdyby konečně našel smysl života. Nebyl pro Scorpiuse oporou. Nikdy mu nedokázal říci žádná utišující slova.

Albus se při té vzpomínce omluvně zvedl a odešel, nemohl se na to dívat. Nezvládal, když kolem něj ostatní projevovali takhle emoce. To, že bratr Bey zemřel zrovna na tuhle nemoc, bylo horší. Cítil se zoufale uboze.

„Přesunulo se to z rodinných důvodů," zazněl Scorpiusův hlas rázně. Byl to ten tón hlasu, kdy chtěl danému člověku připomenout, kde je, kurva, jeho místo.

Albus nesmírně miloval tenhle tón. Občas usínal s představami, že na něj Scorpi mluví přesně takhle a přikazuje mu věci. Ve svých představách vždy ochotně poslechl. Albus si dokázal představit velmi výstřední věci, které by po něm Scorpius chtěl.