Ztracená generace

Kniha třetí: Albus a smíření

Lily se začala tvářit naštvaně. Očekával to.

Malá Lily.

Už ne tak malá.

Jako by se její myšlenky ubíraly stejným směrem. „Říkala jsem, že tě jednou přerostu," oznámila zamračeně.

„Já vím, souhlasil jsem," zareagoval Albus pokorně. Nechtěl myslet na to, kdy jí to řekl. Na dobu, kdy pro něj znamenala celý svět.

„Teď jsem vyšší."

Věděl, co to znamenalo. Vždycky byla lepší čarodějka než on. Sic byla o dva roky mladší, zvládla kouzla rychleji. Zmínil, že holky dospívají rychleji, což jí dalo představu, že by ji měl poslouchat. Jenomže, když bylo potřeba, chtěl, aby ho bez jakýchkoliv námitek poslechla.

Takže si vymyslel, že až bude Lily vyšší, bude dávat ona pozor na něj, že mu může vyčíst cokoliv, ale do té doby...

Ta doba zřejmě přišla.

„Lily-" pokusil se. Mimoděk ukročil dozadu.

„Řekl jsi, že co mi vadí, není tvůj problém." Píchla do Albuse zlostně prstem.

„Omlouvám se," řekl kajícně. Krok dozadu.

„Chtěla jsem, abys neměl nic s mými kamarádkami." Dloubnutí do žeber.

„Au!" Další krok vzad. „Omlouvám se."

Periferně viděl, jak je několik lidí pozorovalo. Většina se tvářila pobaveně. Tak couval před svou mladší sestrou. James se tvářil stylem: „Za tohle si můžeš sám. Vyžer si to." Zahlédl, že Nathan se netvářil pobaveně. Nathan se na Albuse povzbudivě usmíval, jako by snad věděl, jak kurevsky moc si Albus vyčítal, že se jí vyhýbal.

„Řekl jsi, že nejsi můj bratr." Zlostně ho bouchla drobnou pěstí do hrudi. Seslal kolem nich utišující kouzlo. Nepotřeboval, aby někdo slyšel rodinná dramata.

„Omlouvám se." Zády narazil do zdi. Už nebylo, kam couvat. Omluvy nestačily. „Choval jsem se jako čurák. Dej mi přes hubu, pošli na mě jednu z těch božích kleteb, které umíš. Zasloužím si to," vyzval ji provinile.

„Blbečku!" zakvílela. V očích se jí objevily slzy. Obrazy se začaly podezřele zachvívat. „Nechci ti ublížit jako-"

„Lily!" zarazil ji rychle. „Prosím, ne."

Prosím. Ne. Tohle.

Mohl vytáhnout poslední záchranou kartu.

„Udělal jsem zkoušku z přemisťování."

„Cože?" Překvapeně zamrkala.

„Zkoušel jsem s Nathanem i asistované přemisťování. Až mi bude sedmnáct, můžu se přemisťovat. Pokud bys pořád chtěla, tak-"

Vrhla se mu kolem ramen. Objal ji. Zlatá Lily. Udělal by pro ni cokoliv.

„Omlouvám se za to, co jsem ti řekl," vydechl provinile do ryšavých vlasů vonících po lučním kvítí. Skoro jako víno, které mu poslal Frank. Bezděčně se usmál.

„Nepřestal jsi být můj bratr, když ses dostal do Zmijozelu," špitla mu do ramene.

Vybavila se mu jejich poslední debata.

„Omlouvám se. Choval jsem se jako zasraný čurák. Nikdy nepřestanu být tvůj bratr," slíbil. „Dokud neumřu, samozřejmě," připomněl očividné. Slyšel, jak jí z úst vyšlo něco mezi vzlykem a smíchem. Jemně se odtáhl. „Zítra si tě najdu. A nezapomněl jsem." Připomněl, co kdysi slíbil. Její oči se rozzářily. Za ty oči by položil život. „Ale vážně už musím jít na lektvarové sezení," nadnesl měkce, když se snažil vymanit ze sevření. Zrušil utišující kouzlo.