Ztracená generace

Kniha druhá: Scorpius a skleníky

Scorpius se kolem skleníků moc často nepohyboval, přeci jen byl prefekt a příliš se nehodilo, aby jej tam někdo viděl. Jenomže dnes si mohli dát trochu volnější den. Od té chvíle, co si přečetl Denního věštce, měl chuť slavit. Společně s Agnes následovali Nathana ke skupince starších mrzmiorských studentů, které znal od vidění. Albus seděl mezi nimi, měl na sobě o několik čísel větší koženou bundu a působil ještě drobněji, než ve skutečnosti byl. Zároveň ale, jak si Scorpius nemohl nevšimnout, vypadal nějak roztomile sexy.

Když je Albus uviděl přicházet, překvapeně se na ně podíval, nedbale je pozdravil a pokračoval v debatě s mrzimorským prefektem Mattem, který měl ruku obtočenou kolem své přítelkyně Penny, která se na Albuse starostlivě dívala.

„Je to kurevsky absurdní, dramatičtější titulek snad už ani nemohli vytvořit," řekl Albus hořce. Očividně se snažil znít klidně.

Scorpius si nebyl úplně jistý, jestli věděl, o čem mluvili. Tušil.

„Myslíš, že Našel se lék na nemoc ničící čistokrevné rody? Jaká bude cena tentokrát? zní moc dramaticky? Já myslím, že na věštce je to ještě docela jemné." Nathan si s úšklebkem sedl vedle Albuse.

Albus mu podal cigaretu a opřel se mu o rameno.

O něj se Albus nikdy takhle neopřel, všiml si Scorpius zklamaně.

„Vždyť to, kurva, nedává ani smysl," pokračoval Albus a bezradně rozhodil rukama. „Otisknou zkurvené prohlášení..."

Scorpius na snídani ihned poznal na Agnes, která jen zběžně proletěla titulek a rovnou přešla na prohlášení Franka Fouriera, že je to vážně pravda. Doopravdy našli lék na nemoc, co zabila jeho matku. Cítil se zvláštně. Jistým způsobem jej to uklidnilo. Od té doby, co zjistil, že je nemocná, přece chtěl, aby se na to konečně našel lék. Byl to důvod, proč se chtěl stát lékouzelníkem, aby s tím sám mohl pomoci. To už teď ale nebylo potřeba. Napůl nevěděl, co dělat se svým životem. Jedna cesta, kterou se chtěl vydat, byla uzavřená. Ne že by dál nechtěl být lékouzelníkem, jenom jeden jeho cíl někdo vyřešil za něj.

„...vytisknou zasrané patetické příběhy vyléčených a podávají to stylem, že doslova čekají na to, co se kurva posere," pokračoval Albus. Teď už nezněl klidně, zněl docela rozezleně. „Jako kdyby kurva čekali na to, že se lidé rázem zhroutí mrtví k zemi."

Scorpiusovi ty střípky o lidech, co se vyléčili, nepřipadaly patetické. Připadaly mu nesmírně nádherné. Kouzelníci a čarodějky brečeli štěstím, když se jim znova podařilo seslat kouzlo. Ti , kteří ten lék našli, byli naprosto úžasní a on jim byl bezmezně vděčný.

„Lidé se bojí, protože to zní moc dobře na to, aby to byla pravda," zareagoval Matt. Albus se zachmuřil. „Když před dvěma lety našli lék-"

„Fourier nikdy neřekl, že to byl lék," přerušila jej Agnes jasně. V očích se jí nebezpečně zablesklo.

„Přesně," přitakal Albus okamžitě. „Děkuju, že-" zarazil se, když si uvědomil, s kým souhlasil. Jeho pohled ulpěl na Agnes, která se na něj ušklíbla. Zamračil se.

„Jestli Fourier tvrdí, že našli lék, pak je to pravda. Pokud se někdo rozhodne raději věřit nějakému pisálkovi z Denního věštce než skutečnému odborníkovi, pak si zaslouží umřít nebo žít bez kouzel," prohlásila Agnes samozřejmě s chladným úšklebkem ve tvářit.

Dle Scorpiuse to znělo hnusně. Nelíbilo se mu, jak se Albus tvářil. Mračil se, přesto působil, že se jen velmi přemáhá, aby souhlasně nepokýval hlavou.