Ztracená generace

Kniha třetí: Stuart a Albus III

Vydal se od Blonďáčka na parket. Albus tančil s jakýmsi kouzelníkem, kterého odtáhl od baru a naléhavě se k němu tiskl. Zřejmě se sápal po prvním, kterého potkal.

„Mohl by sis se mnou dělat, co chceš," říkal Albus mnohem staršímu kouzelníkovi. „Nemám žádný dávicí reflex."

Stuarta v tu chvíli napadly dvě věci. Skvělá balící hláška. A kurva. Jak moc byl zhulený?

„Cokoliv, co se bude líbit tobě," pokračoval.

Co to předtím říkal? Zapomnění mu poskytuje jen používání Quid sentis a sex. Chtěl cítit, jak si užívají ostatní, neboť sám nemohl?

„Albusi," oslovil ho úsečně, přerušuje tak jejich taneček.

„Nebo trojka?" nadhodil oslovený vesele.

Muž nic neřekl. Prostě z malého kluka spustil ruce a odstrčil ho od sebe. Albus zakňučel a zavěsil se na něj.

„Kurva, Albusi," zamručel Stuart, přesto kolem něj obtočil ruce.

„Žárlíš?" zeptal se pobaveně a vtáhl jej do rytmu hudby. „No tak," ponoukl ho, když se neměl k pohybu. „Nevěděl jsem, že tady mají Šostakoviče," zazubil se.

To taky nevěděl. Albus měl zřejmě rád i klasiku. Poddal se. Valčík se zhuleným Albusem jej docela rozveselil.

„Nemůžeš se sápat po každém koho uvidíš," neodpustil si Stuart.

„Huh."

„Albusi," oslovil ho znova. „Musíš na sebe dávat pozor." Znenadání v něm rostl pocit dávat na něj ještě větší pozor. Jako kdyby byl ten malý kluk nejdůležitější člověk na světě.

„Dávám," zakňoural.

Ne, nedával. Nabízel se naprosto cizím lidem. Znělo to jako přesný opak.

„Ale on byl hodný," odporoval Albus, když dohrál valčík č. 2.

Protočil panenky. Tomu klukovi museli přijít hodní všichni, jak upozornil.

„Moc dobře vím, že všichni jsou zasraní čuráci," odporoval Albus.

Jen si povzdechl.

„Říkal mi Kotě," zapředl Albus, když došli do pokoje. Naznak se rozvalil na postel. „Chtěl bych být kotě. Jenom dělat spinky a občas po někom seknout. O nic se nestarat."

Stuart zavřel dveře.

„Maguáří koťátko!" vykřikl Albus znenadání. „Prý dokážou poznat špatné lidi."

Péči o kouzelné tvory se na škole nevěnoval, ale četl Fantastická zvířata a kde je najít. Maguár bylo kouzelné kočkovité zvíře, které prý mělo zázračnou schopnost odhalit nežádoucí či podezřelá individua.

„Myslím, že je to pičovina," zauvažoval Albus. „Kdyby dokázali, Řehoř by mě rozsápal na kusy."

„Řehoř?" nechápal.

„Huh," souhlasil.

„Máš maguára, co se jmenuje Řehoř?" zajímal se.

„Kurva, nebuď absurdní," zarazil ho rázně. „Uschl mi i kaktus. Nikdy bych se o žádné zvíře nedokázal postarat." Veselý tón se vytratil. „Takže jsem Amaltheu přenechal té nejlepší čarodějce na světě." Zůstal hledět do stropu.

Stuart si nebyl jistý, co dělat. „Amalthea?"

„Pojmenovala ji," špitl tiše. „Je to jméno jednorožkyně z mudlovské knížky. Jenomže jednou jí asi došlo, že si žádnou jednorožkyni neochočí a že to ani nechce. Takže tak pojmenovala sovu. Zbožňuje, když jsou zvířata svobodná. Nesnáší, když se drží pod zámkem a nikam nemůžou. Jako jsme nikam nemohli my."