WHATEVER IT TAKES / CL16

013

Únavou jsem otevřela oči a podívala jsem se kolik je hodin. Byli 4 hodiny ráno. Snažila jsem se znovu usnout,ale pořád jsem se převalovala ze strany na stranu,ale neusnula jsem. Povzdechla jsem si a zase jsem zírala na strop. Nevydržela jsem to tak jsem se zvedla a šla jsem do kuchyně, kterou jsem taky měla v apartmánu. Začala jsem chodit z jednoho místa na druhý a přemýšlela jsem co mám dělat.

Pochvilce jsem se konečně zastavila,vzala jsem do ruky svůj telefon a vytočila jsem Stevevo číslo. Chvíli to vyzvánělo,ale po chvíli to zvedl.

„Ano Zoe?" zeptal se mě do hovoru.

„ Prosím řekni mi, že Rob něco už zjistil o mém bratrovi.” odpověděla jsem mu zoufale.

„ Zachvili za ním jdu. Není náhodou v Evropě půlnoc?” zeptal se mě pobaveně.

„ Konkrétně 4:30 ráno. Nevím co mám dělat. Nudím se a potřebuju něco vědět.” řekla jsem mu a slyšela jsem jak se Steve uchechtl.

„ No já a Rob jsme se dívali na další videa a víme to že jo tvý rodiče schovaly ve Francii nějaký rodině Geslyových. Nevím jak se jmenují.”

„ Proč by ho máma s tátou dávali k adopci?” zeptala jsem se ho a slyšela jsem jak si Steve povzdechl.

„ Podle těch videí si tvý rodiče mysleli že by tvůj bratr jednou mohl být nejlepší agent všech dob a tvůj táta měl hodně nepřátel kteří se tu informaci dost rychle dozvěděli takže ho dali k adopci nějaké rodině ve Francii. Jo a tvůj táta říkal něco o tom že a teď cituji "Moje děti jsou výjimeční. I kdybyste před ně dali F-14 ,hned by věděli co s ní udělat." To je co říkal na tom videu. Nic víc nevím Zoe. Promiň.” co mi uniká?

„ Ne to stačí. Děkuju. Hele už budu muset jít. Měj se.” nenechala jsem Steva se rozloučit a hned jsem to tipla. Sedla jsem si na postel a dala jsem si ruce na spánky.

Proč by tohle táta udělal? Proč by mi to neřekl? Záleželo mu na mém bratrovi víc jak na mně? Ne to je blbost. Ale co tím teda myslel? Co mi pořád uniká?

Celý den jsem strávila nad zíráním do počítač a snažila se najít nějakou stopu, která by mě zavedla blíž k mému bratrovi. Videa z tátového únosu jsem si pořád přetáčela a snažila se najít nějakou skulinku, která by mě zavedla blíž k odhadnutí. Chtěla jsem si ty videa projet znovu,ale někdo mi zaklepal na dveře.

Chvíli mi trvalo než jsem si to uvědomila,ale hned poté jsem se pomalu zvedla a šla jsem ke dveřím. Ještě před tím jsem se podívala do zrcadla a viděla jsem na sobě kruhy pod očima. Skvělý. Rychle jsem otevřela dveře a viděla jsem překvapeného Charlese.

„ Ahoj?” pozdravil mě pořád zmateně a šel dál do mého pokoje. „ Jak dlouho jsi spala?” zeptal se mě a otočil se na mě tak aby se mi díval do očí.

„ Já nevím asi tři hodiny.” odpověděla jsem mu a šla jsem zpátky ke svému notebooku.

„ Jde to vidět.” řekl mi a já se na něj znovu otočila, zaklapla jsem notebook a uklidila jsem všechny papíry,které souviseli s tatovým únosem.

„ Potřeboval si něco?” zeptala jsem se ho a doufala jsem že zase odejde, protože tohle potřebuju dořešit.

„ Jo. Máme jít na ten zápas, který začíná za hodinu a Carlos sem zachvíli přijede. A taky sis se mnou chtěla promluvit tak jsem doufal že si promluvíme ještě před zápasem.” odpověděl mi Charles a já se vším přestala. Úplně jsem zamrzla,ale musela jsem se z toho tranzu nějak dostat. Musím si vymyslet nějakou výmluvu. Nemůžu s ním mluvit teď před zápasem.