WHATEVER IT TAKES / CL16

018

V sobotu jsem nešla na kvalifikaci a poprosila jsem Maxe aby Pierra a Charlese pohlídal. Pierre mi psal jestli jsem vpohodě a já mu pořád neodpověděla, protože vůbec nevím jak.

A pak je tady Charles,na kterého už od pátku myslím. Na jeho doteky,jeho hlas,jeho dech...Ne. musím na něho přestat myslet. Nemůžu si dovolit chybovat jako jsem chybovala v pátek v tom klubu.

Vraťme se do přítomnosti. Je neděle ráno a já mířím na trať. Nechtělo se mi tam už jen kvůli tomu, že tam bude Charles,ale jsem tady kvůli své práci a to je chránit mého bratra.

Přišla jsem do paddocku a začala se dívat kolem sebe kdybych náhodou našla něco nebo někoho podezřelého,ale nikoho jsem nenašla.

„ Zoe. Zoe počkej.” otočila jsem se a viděla jsem Pierra jak běží ke mně. Ani jsem si neuvědomila, že stojím před garáží Alpha Tauri tak proto za mnou běžel.

„ Uhm ahoj Pierre. Stalo se něco?” zeptala jsem se ho a dělala jsem blbou.

„ V pátek jsi odešla bez rozloučení a včera ses tady ani neukázala. Bál jsem se o tebe.” na jeho odpověď jsem se uchechtla a hned jsem od něho schytala zmatený pohled.

„ Bavíme se sotva dva dny a ty se o mě už bojíš? Jsem polichocena.” vysvětlila jsem mu a viděla jsem jak se mu rozzářil úsměv na tváři.

„ Řekneš mu co se stalo?” zeptal se mě když jsme se procházeli po paddocku a já zastavila, protože jsme stáli před jedné z garáží kde všichni nosili červené trička.

„ To on se stal.” kývla jsem hlavou na Charlese, který se bavil se svými mechaniky a něčemu se smál.

„ Chceš si o tom promluvit?” podívala jsem se zpátky na Pierra a usmála se na něho. Dala jsem mu ruce na ramena což jeho úsměv rozzářilo ještě víc.

„ Máš závod,na který se musíš připravit. Teď nebudeme řešit mě,ale tebe. ” řekla jsem mu a Pierre se na mě znovu usmál. Bylo hezké vidět svého bratra šťastného.

„ Doufám, že mi budeš fandit...” řekl mi a já se potichu zasmála.

„ Promiň,ale Max si mě zabral jako první.” odpověděla jsem a oba jsme se na mojí odpověď zasmáli.

„ Tak zachvili kravitz.” a s těmito slovy Pierre Gasly, můj starší a jediný bratr, odešel do své garáže. Viděla jsem jak se ve své garáži začal bavit se svými mechaniky a svým teammatem. Vypadal tak šťastně a já mu to štěstí nechtěla ničit tím, že ho zatáhnu do tohohle temného světa,ve kterém se já topím už od dětství. On tohle nesmí zažít....

„ Nemůžeš beze mě zůstat ani minutu.” moje přemýšlení vyrušil mně dost známý hlas. Jeho hlas bych poznala i v místnosti plných lidí. I kdybych měla zavázané oči a měla bych ho najít podle hlasu, udělala bych to. Otočila jsem se na něho a nasadila svůj otrávený výraz.

„ Sni dál Leclercu.” odpověděla jsem mu a on se na mou odpověď uchechtl.

„ Oohh. Už mi říkáš příjmením? To jsem musel udělat něco špatného.” řekl mi a já se na něho zmateně podívala. Co to dělá? Má být na mě naštvaný nemá se mnou mluvit. Má mě ignorovat tak proč to nedělá.

„ O co ti jde Charlesi? Máš být na mě naštvaný. Opustila jsem tě bez rozloučení tak proč děláš, že se nic nestalo?” zeptala jsem se ho unaveně a doufala, že na mě bude naštvaný.

„ Jestli mě tím chceš naštvat tak se ti to moc nedaří,ale jestli chceš vědět proč na tebe nejsem naštvanej tak ti ho rád řeknu.” začal a já byla pořád víc a víc zmatenější. O co se snaží?