WHATEVER IT TAKES / CL16

038

Zoe's POV

Probudila jsem se se strašným bolehlavem a vůbec jsem nevěděla kde se to vlastně nacházím. Až po nějaké době jsem si uvědomila co se stalo na základně a začala se dívat okolo, když v tom jsem si uvědomila, že jsem se nacházela v podobné místnosti jako se nacházel můj otec před dvěma lety.

Nevěděla jsem,kde se nachází Pierre a já se potřebovala ujistit, že je v pořádku,tak mě nenapadlo nic jiného než jít ke dveřím a začít protestovat,tak aby mě ti, kteří tady hlídali mě uslyšeli a taky se tak stalo.

Jeden se Sánchezových nebo Pierrézových  lidí přišel k mé celé, otevřel ji a než jsem stihla nějak zareagovat,kopl mě nohou do hrudi, což způsobilo mé spadnutí na zem.

Ten strážný mi dal na ruce, které jsem měla za zády pouta,zvedl mě a agresivně mě žduchal pryč z cely na chodbu a já se snažila zapamatovat každé místo,kudy jsme prošli,abych věděla,jak se odsud společně s Pierrem dostat. Ale byla jsem tam zažraná do pozorování mého okolí, že jsem si vůbec nevšimla, že jsme zastavila a než jsem mohla něco říct ten strážný mi sundal pouta a agresivně mě žduchl do další místnosti, kterou hned na to zavřel.

Tvrdě jsem spadla na tvrdou zem a nehnula se z místa , protože jsem se to snažila rozdýchat,ale i o tohoto jsem byla vyrušena.

" Zoe?" Podívala jsem se směrem,odkud ten mně povědomí hlas přicházel a když jsem viděla Pierrův oddechující pohled,hned jsem se zvedla a objala jsem ho a on mě objal na zpátek.

Když jsme se od sebe odtáhli tak jsem se na Pierra zmateně podívala a on věděl, že se budu chtít ptát.

" Jak dlouho tady jsme?" Zeptala jsem se ho zmateně,ale díky Pierrovýmu výrazu jsem věděla, že to taky neví.

" To nevím. Myslím, že jak jsme omdleli,píchli nám nějaký sajrajt,abychom se dlouho neprobudili. Ale co tady děláme?" Tentokrát to byl Pierre, který se mě zmateně zeptal a já hned věděla,jak mu co nejupřímněji odpovědět.

" Chtějí nás zabít a myslím, že už to nebude trvat dlouho." Viděla jsem jak Pierre znervózněl,tak jsem pokračovala dál. " Ale to nedopustím. Dostaneme se odsud. Neboj se." Ujistila jsem ho s příjemným úsměvem na tváři, který mu taky oplatil.

" Co budeme dělat?" Zeptal se mě s větší vážnosti v jeho hlase a já si až teď uvědomila, že jsem neměla vůbec žádný záložní plán, což děsilo nejen Pierra,ale i mě.

" To fakt nevím." Odpověděla jsem mu upřímně,a když jsem viděla, že Pierre znovu otevíral pusu na to, že něco řekne dva strážníci, vtrhli do místnosti a znovu nás omráčili.

Já a i Pierre,my oba jsme věděli, že nemá cenu se bránit. Věděli jsme, že se to dřív nebo později stane a teď můžeme jen čekat co bude následovat dál.

Max's POV

Už to byl týden co jsem naposledy viděl Charlese a rozhodně to nebyla náhoda, protože nikdo z jeho blízkých přátel, a ani jeho rodina ho poslední týden vůbec neviděla.

Taky jsem se dozvěděl, že Zoe a Pierre byli taky uneseni, což mi začalo dávat větší smysl,ale věděl jsem, že jestli je nenajdeme včas,tak umřou všichni tři.