WHATEVER IT TAKES / CL16

015

Three month later

„ Alfa týme můžete vyrazit.” řekl nám Rob a my tak udělali.

Asi vás zajímá co se teď děje. Už jsou to tři měsíce od mého odchodu od Charlese. Za tu doby jsem se vrátila do speciálních sil. Steve mi dal za úkol pozorovat Pierréze a Sáncheze a teď vyrážíme do jednoho z domu kde mají své lidi. Těch domů je celkem 50 a už jsme byli ve 20.

„ Rozumím. Já si beru tým Alfa. Agentka Kravitz bude velet týmu Beta. Vyrážíme.” Steve zavelel a šel se svým týmem napřed. Já chvíli počkala a potom jsem ukázala svému týmu znamení a šli jsme druhou stranou.  Dostali jsme se na naše pozice a čekali na Stevův rozkaz.

„ Na můj povel.” řekl nám Steve a já stála u zadních dveří a pomalu je otevírala. Nakoukla jsem tam a viděla jsem bombu, která je napojena na dveře.

„Je to past. Neotevírejte dveře je tam bomba.” řekla jsem a všichni z mého týmu ustupovali dozadu. Já si dala zbraň k tělu a mířila jsem na dům.

„ Všichni běžte od toho domu pryč. Hneeed.” zakřičel nám Rob do sluchátek.

„ Běžte.” popoháněla jsem všechny z mého týmu aby utekly až jsem zůstala sama.

„Zoe uteč.” zakřičel na mě Rob a já začala utíkat,ale bomba vybouchla a mě odmrštila 5 metrů daleko. Zůstala jsem ležet na zemi kvůli neustálému pískání v uších. „ Zoe. Zoe? Seš v pořádku?” po chvíli jsem se vzpamatovala a pomalu si stoupla.

„ Jo. Jo jsem v pořádku.” odpověděla jsem mu a viděla jsem jak ke mně přibíhá Steve.

„ Dobrý?” zeptal se mě starostlivě.

„ Jo dobrý.” odpověděla jsem mu ,ale radši mě Steve přidržoval.

„ Nic z toho nebude. Vrátíme se zpátky na základnu.” oznámil mi a já kývla.

Přišli jsme na základnu a Steve mě vtáhl do nějaké místnosti kde už čekal i Rob. Posadila jsem se na židli a Steve s Robem stáli přede mnou.

„ Co je?” zeptala jsem se jich celkem otráveně.

„ Od té doby co jsme ti řekli že Pierre Gasly je tvůj bratr se chováš víc bezohledněji a ohrožuješ tím ne jen sebe,ale i svůj tým.” řekl mi Steve.

„ Co mi tím chceš říct?” zeptala jsem se ho znovu. Steve a Rob se na sebe podívali na sebe a s povzdechnutím přesunuli svůj pohled na mě.

„ Podle mě ti určitá osoba chybí a myslíme si, že kdybys ho aspoň viděla tak by sis uvědomila svou bezohlednost....”

„ Nemůžu se vrátit k Charlesovi už jsem ti to říkala. Vám oběma. Kdybych se k němu vrátila tak ho postavím do většího nebezpečí než už je.”

„ No doufali jsme že to půjde po dobrém,ale očividně ne.” Steve se odmlčel a položil přede mě složku.

„ Co to je?” zeptala jsem se ho.

„ Nová mise. Máš za úkol chránit svého bratra a Leclerca z povzdálí. A než něco řekneš je to rozkaz.” já si jen povzdechla protože jsem věděla že rozkaz musím uposlechnout i když se mi to nelíbí.

„ Jako kdybych měla na výběr.” zvedla jsem se a vzala si tu složku a šla jsem pryč. Přišla jsem do svého pokoje a sedla jsem si na židli. Hodila jsem tu složku na stůl a promnula si oči. Chvíli jsem přemýšlela jestli tu složku chci vidět nebo ne. Jo chybí mi,ale nechci být tvůrce jeho neštěstí. Co když je teď šťastný a najednou mě uvidí a bude dělat zbytečně chyby na trati. Nechci aby se to stalo.

A pak je tu ještě Pierre, který nemá tušení, že má mladší sestru a že ta sestra jsem zrovna já. Kdyby to zjistil, nenáviděl by mě za to , že jsem mu to nikdy neřekla takže mu to dříve nebo později budu muset říct. Povzdechla jsem si únavou a otevřela tu složku. Přečetla jsem si celé hlášení o mém bratrovi a jeho nejlepším kamarádovi , kterým je zrovna Charles.

Proč se tohle musí dít zrovna mě? Jediný co jsem chtěla bylo aby na mě můj táta byl hrdej. Já-já jsem se nikdy nechtěla zaplést s mafií a potom doufat, že mě nenajdou. Nechtěla jsem k nikomu znovu chovat city a teď tady sedím a přemýšlím nad tím jak tohle bude pokračovat. Co když mě Charles uvidí a hned za mnou poběží? Ne, musím se chovat profesionálně. Nesmím,aby se mé pravé city dostali na povrch. To stejné půjde i pro Pierra. Nemůžu dovolit,aby se kvůli mně někomu něco stalo. Už ne. Ale tohle je rozkaz takže to musím udělat.

A taky se tak stalo. Zrovna jsem přiletěla do Mexika,kde má být další závod. Díky mé španělštině jsem si zajistila hotel takže nebudu muset přespávat v opuštěných domech....to je na delší vyprávění.

Dnes je první trénink a mou povinností je hlídat Charlese,ale teď především mého bratra. Ještě před vchodem do paddocku jsem si dala sluchátko do ucha a doufala, že Rob bude na příjmu.

„ Agentko Kravitz. To ti chybím tak moc, že beze mě nemůžeš vydržet anu den?” na jeho chování jsem se jen uchechtla a vstoupila pomocí karty do paddocku s  černou kšiltovkou na hlavě.

„ Moc vtipný Robe. Ne že by jsi mi chyběl,jen se potřebuju nějak zabavit.” procházela jsem skrz Paddock a tajně jsem doufala, že nenarazím na nikoho ze závodníků.

„ Takže to musím strpět zase já? To je od tebe moc milý Zoe.” v dáli jsem viděla Maxe jak se baví s Pierrem a Charlesem.

„ Trhni si.” řekla jsem se sarkastickým tónem a tajně jsem se přibližovala ke skupině.

„ To od tebe nebylo hezký Kravitz. Já jsem na tebe celou tu dobu hodnej a ty seš na mě tak zlá.” postěžoval si Rob a já jen protočila očima a nedívala se jinam než tak trojici jezdců,ke kterým se přidal i Lando.

„ Konec zábavy Robe. Máš mojí polohu?”

„ Jo. Taky vím že stojíš pět metrů od svého bratra, jeho nejlepšího kamaráda a svého blízkého kamaráda ještě něco?”

„ Jo ušetři si tu sarkastickou tóninu třeba pro Steva. Jsem si jistá, že jí ocení víc než já.” pomalu jsem se začala zase přibližovat jenomže to by nebyl Rob kdyby mě neprozradil. V uchu jsem cítila pískání ze sluchátka a hned jsem zasyčela bolestí.

„ Co to...” nestihla jsem dopovědět svojí větu protože si mě Lando a Max všimli. Rychle jsem se schovala za roh nějaké budovy,doufala, že mě nenajdou. „ Co to sakra bylo Robe?” zeptala jsem se ho naštvaně.

„ To jsem nebyl já. Něco ruší spojení z tvojí strany. Mám posledních 30 sekund než se spojení přeruší. Takže mě poslouchej. Něco nebo někdo ruší tohle spojení, protože nechce aby ses s kýmkoliv mohla o něčem radit. Zjisti to dřív než si Sánchez a Pierréz při...” a v ten moment se spojení zrušilo. Dala jsem si prst na sluchátko abych ho přidržela a doufala, že Rob začne znovu mluvit.

„ Robe?” nic. „ Robe!!” zase nic. „ Sakra.” otočila jsem se a viděla jsem před sebou dva zmatené obličeje.

„ Uhm čau.” na nic víc jsem se v ten moment nezmohla.

A/N: Další den, další kapitola. Tak jaký máte pocity? Přehánějte, protože se fakt nudím. Omlouvám se za chyby.

-Nat 🏎️