WHATEVER IT TAKES / CL16

029

Další den jsem jsem se vzbudila a málem mě trefil šlak,když jsem zjistila,že neleží vedle. Rychle jsem vstala z postele,pro jistotu si vzala svou pistol rychle jsem běžela dolů,ale hned jsem se uklidnila,když jsem viděla,že byl v kuchyni a dělal míchaná vajíčka.

"Tohle už nedělej." Tím jsem ho zase vystrašila,ale on se jenom uchechtl,mně to až tak směšný a Charles si všiml,že se můj výraz ve tváři nijak nezměnil a tak se znovu usmál,což jsem znovu nechápala.

" To nemůžu udělat svojí přítelkyni snídani?" Zeptal se mě s úsměvem na tváři a já se chtěla usmát,protože to jak mě nazval v jeho hlase znělo tak hezky,ale musela jsem mít nasazený vážný pohled.

"Charlesi,vím,že to myslíš se mnou dobře,ale musíš to ještě chvíli vydržet,dokud se situace neuklidní." Charles mi na to nic neodpověděl,tak jsem na něho jenom kývla šla zpátky ke schodům. " Budu hned zpátky." Oznámila jsem mu a znouv se nedočkala žádné odpovědi. 

Vím,že ho tahle opatření štvou,upřímně mě taky,ale ani já a ani on s tím nic nenaděláme. Navíc je to pro jeho bezpečí a potřebuju se ujistit,že všemu rozumí,než se vrátím k ochranování Pierra. Nemohla jsem o tom dál přemýšlet tak jsem si dala krátkou sprchu,udělala si ranní hygienu,převlékla se a šla jsem zpátky za Charlesem,který na mě čekal se snídaní,kterou udělal a já mu nechtěla zkazit náladu mým vyšilováním,tak jsem si sedla naprti němu a mezitím jsem hledala ty správná slova,jak mu to všechno vysvětlit.

"Podívej,vím že tě to štve,mě taky,ale oba dva máme nepřátele,kteří nás chtějí dostat ,ale já jim to nedovolím a od tebe jenom potřebuju,abys mi dával vědět,kde seš. Nic víc od tebe nechci." Čekala jsem,že mi neodpoví,tak jsem jenom sklopila pohled a dívala na své ruce,ale v tom mě Charles chytl za ruku a jemně ji stiskl,což mě donutilo se na něj podívat.

"Já zase vím,že tvoje práce není jednoduchá a ano,štve mě to,ale udělám to pro tebe,pod jednou podmínkou."Jen jsem ho kývnutím pobídla k jeho podmínce,které jsem se trocu bála. "Jestli ti mám posílat zprávy jestli jsem v pohodě,ty budeš dělat to samý,abych já věděl,že seš ty vpohodě."Jenom jsem kývla na náznak souhlasu a usmála se na něj,což mi opětoval , a když už jsme chtěli začít jíst někdo neustále klepal na hlavní dveře.

Já a Charles jsme si vyměnili pohledy než jsme se oba zvedli,já si vytáhla svou pistol a měla jsem namířeno na dveře,zatímco Charles šel ke dveřím a pomalu je otevřel a já v ten moment rychle musela schovat mojí zbran,aby ji nikdo z Charlesový rodiny neviděl.

"Charlie,pojd' sem chlapečku můj."Když tohle ta starší žena řekla,já hned věděla ,že je to Charlesova matka a ti dva chlapi vedle ní museli být jeho bratři a já se na vteřinu na Charlese podívala vražedným pohledem.

"Mami? Co tady děláte?" To byl ten moment,kdy jsem změnila svůj výraz v obličeji a nasadila lehký úsměv.

"Chtěli jsme tě překvapit."Ta žena,o které jsem vědela jen tože je Charlesova matka se podívala na mě a s úsměvem na tváři šla ke mně.

"Ty musíš být Zoe,že ano." Jen jsem na to stydlivě kývla,ale její úsměv se ještě více rozzářil. "Já jsem Pascalle,Charlesova matka a tohle jsou jeho bratři Arthur a Lorenzo." Já a Pascale jsme si potřásli rukama a já se na ni usmála.

"Moc mě těší." Odpověděla jsem jí ,ona se na mě usmála a ona se otočila zády ke mně a já viděla,že se díva na Charles.

"Je nádherná."Zašeptala,ale všichni v místnosti jsme ji slyšeli a jediný Charles se na jeji poznámku uchechtl,my ostatní jsme se jenom usmáli.

"Chcete snídani?"Charles se zeptal své rodiny,ale když mu jeho o dva roky mladší bratr,jehož jméni je Arthur odpověděl,že už jedli tak jsme si všichni sedli na pohovku a Charles pustil ranní zprávy,ale stejně se se mnou jeho rodina chtěla pořád povídat,takže to v celku bylo k ničemu.