WHATEVER IT TAKES / CL16

027

„ Zoe. Už jsme tady." otevřela jsem oči a viděla jsem Charlese jak se na mě roztomile usmívá tak jsem mu úsměv opětovala a pomalu si stoupla, vzala si svůj kufr a pomalu jsme vyšli z letadla.

„ Má matka a mí bratři jsou u mě doma tak mě zajímalo jestli by ses s něma nechtěla potkat?" Nevěděla jsem jak Charlesovi odpovědět, nechtěla jsem mu ublížit odmítnutím,ale nemohla jsem mu říct ano.

„ Ty Zoe mohla bys jet se mnou. Potřebuju s tebou něco probrat....no a je mi to trapný říkat před klukama. Nevadí ti to Charlesi?" Max se otočil na Charlese, který se na nás zmateně díval,ale hned svůj pohled změnil a usmál se na nás.

„ Ne vůbec ne,ale pak mi napiš ať vím, že jsi v pořádku." jen jsem to Charlesovi odkývala,vtiskla jsem mu krátkou,jemnou pusu na tvář a šla jsem za Maxem, když mě v tom zastavila Kika, která mě hned objala, jejíž objetí jsem přijala a nechtěla jsem ji pustit, protože jsem se bála co bude následovat poté, když ji pustím.

„ Napiš mi jak to dopadlo ano?" zeptala se mě se starostí v hlase, když jsme se pořád objímali a já znovu jen kývla,nebyla schopna vydat ani hlásku. Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a já konečně následovala Maxe do jeho auta.

Nastoupili jsme,Max nastartoval auto a odjeli jsme z letiště, které se nacházelo v Nice. Během cesty bylo hrobové ticho,ani jeden z nás nevěděl co říct asi proto, že jsme byli oba zmatení a nervózní,ale nakonec přece jen Max něco řekl.

„ Zajedeme ke mně. Můžeš si tam nechat věci a pak pojedeme k doktorovi. Jseš s tím v pohodě?" znovu jsem jeho otázku jen odkývala a dívala se na ulice Monaka, které byli přeplněné lidma.

Po nějaké době jsme přijeli před Maxův dům, oba jsme vystoupili a Max mi vzal kufr a společně jsme šli dovnitř jeho domu. Byla jsem šokována jak hezký dům Max má a taky jsem si všimla dětských hraček, které Max měl v obýváku což mě uvedlo ještě do většího šoku,ale už jsem tady taky dlouho nebyla takže se nemám čemu divit, ovšem jsem věděla, že se Max s někým vídá,ale nevěděla jsem, že je to tak vážný.

„ Možná bys mi mohl něco vysvětlit Verstappene." Navrhla jsem,ale on se na mě ani nepodíval,jen si vzal nějaké věci a znovu šel směrem ke mně.

„ Někdy jindy. Ty jsi teď pro priorita číslo 1." na jeho odpověď jsem se usmála,ale Max mě hned vytlačil že dveří nacož jsem se lehce zasmála a on taky a pokračovali jsme k jeho autu a jeli jsme k jeho doktorovi.

Po cestě bylo úplné ticho,jen jsme se každej dívali na cestu před náma a byli jsme myslí někde jinde.

„ Co budeš dělat jestli fakt budeš těhotná?" Max byl ten, který to ticho přerušil a já nevěděla jestli mám být ráda nebo ne.

„ Asi si ho nechám. Maxi ty víš, že to rozhodnutí není jen na mně. Je i na Charlesovi, který o tom nemá ani ponětí." Max se na mě podíval sympatickým pohledem a nic jiného neřekl, zacož jsem byla ráda.

Po pěti minutách jsme přijeli k bílé budově,ze které jsem už měla husinu a nervozita proběhla mým tělem. Max mě chytil za ruku aby mě uklidnil a já se na něho usmála jako poděkování.

Když jsme přišli dovnitř Max zaklepal na dveře a hned z nich přišla sestřička, která měla veselý úsměv na tváři a potřásla si s náma rukama.

„ Dobrý den. Pan doktor na vás už čeká. Pojďte dovnitř." Sestřička nás pustila dovnitř a zavedla nás do ordinace kde na nás už vážně čekal doktor jehož jméno jsem pořád neznala.

„ Dobrý den Zoe. Jsem Doktor Hartley. Max mi říkal, jsem že máte nějaké problémy a já vám rád pomůžu." potřásli jsme si rukama a já se na něj slabě usmála.