WHATEVER IT TAKES / CL16

016

„ Uhm čau.” na nic víc jsem se v ten moment nezmohla.

„ Čau? čau!? To je všechno co řekneš po třech měsících? Vážně Zoe.” řekl mi naštvaně Max,ale Lando stál jen vedle něho a zklamaně se na mě díval.

„ Tady to řešit nebudeme Maxi.” podívala jsem se za roh a viděla jsem jak se Charles a Pierre přibližují k nám.

„ Fajn.” chytl mě za zápěstí a ještě se otočil na Landa. „ Zdrž je.” Lando jen kývl a my se znovu otočili a šli do garáže Red bullu. Přišli jsem do jeho pokoje a Max za sebou práskl dveřma a znovu se na mě naštvaně podíval.

„ Co jsem ti provedla tentokrát?” zeptala jsem se ho otráveně, protože jsem na tyhle hádky neměla čas.

„ Rozloučila ses se mnou přes blbou hlasovou zprávu a řekla jsi mi , že tě nemám hledat.” odpověděl mi a nebezpečně se ke mně přiblížil.

„ Já nebyla ta, která utekla jako první. To ty ses mi další týden neozval. Ani ses mi neopovážil napsat jestli jsem v pořádku...” podívala jsem se na Maxův zmatený obličej a já hned věděla, že se něco stalo.

„ Ale já ti psal.” řekl mi a teď jsem byla zmatená i já. Max vytáhl svůj telefon a ukázal mi asi dvacet zpráv, které mi před třemi měsíci . Na to jsem hned vytáhla svůj telefon a rozklikla jsem si chat z Maxem a nic tam nebylo. Šokovaně jsem se podívala na Maxe, který mi oplácel stejný pohled.

„ Doprdele.” zaklela jsem. Rychle jsem otevřela a vyběhla z garáže Red bullu a Max běžel hned za mnou. Běžela jsem až ke konci paddocku a tam zastavila, hodila jsem svůj telefon na zem a několikrát jsem do něho kopla. Poté jsem ho zase zvedla a hodila ho za plot.

„ Co se stalo?” otočila jsem se a viděla jsem udýchaného Maxe, který mi dávala starostlivý výraz. Sedla jsem si na zem a Max to vzal jako znamení, že tohle bude dlouhé vysvětlování tak si hned sedl vedle mě. Chvíli bylo mezi námi ticho, protože jsem nevěděla jak začít. Tohle téma není pro mě zrovna jednoduché a já se to všechno prvně musela srovnat v hlavě.

„ Napadlo by tě někdy, že bych mohla mít bratra?” zeptala jsem se ho tichým hláskem. Max se na mě zmateně až překvapeně podíval,e já se pořád dívala na své boty.

„ Za ty tři měsíce jsem zjistila, že mám bratra a , že odešel ještě před mým narozením za tatovýma známýma do Francie...” znovu nastalo ticho a já nevěděla jak dál pokračovat.

„ A víš kdo to je?” zeptal se mě Max jemným hlasem což se tak často nestává. Vždycky má ten svůj tvrdý hlas. Když závodí nebo když je naštvaný,ale když ne poblíž svých blízkých kamarádů umí ho zjemnit.

„ Jo. Ukázalo se , že Pierre Gasly se nejmenuje Gasly,ale Kravitz.” odpověděla jsem mu a schytala jsem další překvapený pohled.

„ A podle toho jak ses jemu a Charlesovy vyhýbala soudím, že to ani jeden z nich neví.” Max se odmlčel a já čekala s jakou další otázkou přijde. „ Počkej. Co se vlastně stalo mezi tebou a Charlesem. Nikdy jsi mi to neřekla jen to , že už nebyl nadále v ohrožení.”

„ Řekněme, že se mezi náma něco stalo a já to ukončila dřív než bych mu ublížila.”

„ No nerad ti kazím tvoji představu o NEubližování Charlesovi,ale už tři měsíce je úplně skleslej. Ne, že by delal na gridu chyby,ale už a ním není taková zábava jako bývala. Jo někdy má své chvilky,ale ty pokaždý zmizí během půl minuty.” podívala jsem se na Maxe se slzama v očích a Max mě na to hned obejmul.

„ Promluvíme se potom ano?” zeptal se mě Max když se zvedla a nabídl mi pomocnou ruku,kterou jsem přijala. Jen jsem kývla v souhlas na jednu otázku a společně jsem znovu šli do centra dění.

* * *

Trénink už skončil a já se procházela paddockem když jsem v dáli viděla Landa jak na mě mává a znak toho ať jdu za ním. A taky jsem tak udělala.

„ Ahoj...” pozdravila jsem Landa když jsem k němu konečně přišla.

„ Ahoj.” odpověděl mi smutně až zklamaně a znovu jsme se společně začali procházet po paddocku a oba jsem zůstali potichu.

„ Poslyš omlouvám se že jsem ti nezavolala já..” byla jsem to já , která to ticho přerušila,ale hned na to Lando přerušil zase mě.

„ Volal jsem ti. Asi dvacetkrát v týdnu a ty jsi to ani jednou nezvedla.” na jeho odpověď jsem se zastavila a vzpomněla si na něco co se stalo týden potom co jsem opustila Barcelonu.

Přišla jsem do operačního centra a viděla jsem jak se mi Rob šmátrá v telefonu.

„ Co to děláš?” zeptala jsem ho a on hned na to dal od mého telefonu ruce pryč a já se na jeho chování zasmáli a vzala si svůj telefon.

„ Jestli jsi mi tam stáhl nějaký prasárny Robe tak přísahám, že ti useknu prst.” vyhrožovala jsem mu a Rob se nervózně uchechtl.

„ Myslím, že až zjistíš co jsem udělal tak mi je usekneš všechny.” nechápala jsem co mi tím chtěl říct,ale v ten moment jsem to nechala plavat.

V ten moment mu to došlo. Nic z toho nebyla má vina. Nic z toho jsem já neudělala.

„ Ahh Robe ty zkurvysyne.” zamumlala jsem si pro sebe,ale kvůli mému neštěstí mě Lando slyšel.

„ Tys ani nevěděla, že ti volám, že ano?” zeptal se mě Lando a já kývla a Lando se trochu usmál.

„ Odpustíš mi?” zeptal jsem se ho a tentokrát to byl on kdo se zastavil což mě automaticky přinutilo se zastavit taky.

„ Zo vím, že máš hodně práce. Pravděpodobně něco tajného, protože mechanici nemůžou zmizet jen tak na tři měsíce takže jestli jde o odpuštění odpouštím ti,ale chci vědět tvoji skutečnou práci.” zasmála jsem se na Landovo chování což ho donutilo se uchechtnout taky.

„ Dělám u tajné služby a momentálně jsem i speciálních sil.” zašeptala jsem a Lando se na mě šokovaně podíval.

„ Cože?” zeptal se mě překvapeně a znovu jsme se rozešli jenže já teď šla před Landem,ale pořád se dívala na něho takže jsem neviděla na cestu před sebou.

„ Říká se tomu skutečná práce Lando. Jen abys věděl.”

„ Jo jasně.” na něho komentář jsem chtěla něco říct,ale to bych nebyla já kdybych do někoho nenarazila.

„ Oh omlouvám se já se nediv...” když jsem zvedla svoje oči viděla jsem člověka, kterého jsem ze všech lidí chtěla vidět nejméně.

„ Zoe?” zeptal se mě zmateně ale více překvapeně.

„ Charlesi.” řekla jsem tichým hlasem,ale tak aby mě slyšel. Tenhle den se nemůže snad ještě nějak zhoršit.

A/N: Omlouvám se za menší spozdění. Včera jsem nestíhala, takže vydávám až dneska. Omlouvám se za chyby.

-Nat 🏎️