Na základku kdesi v Brně nastoupí nový učitel jménem Franta. Má ale jedno tajemství. Náš Franta je ve skutečnosti mafián a do téhle školy nastoupil jen proto, aby si našel svoji další oběť.
Proto má velikou radost, když přesvědčí jednu školačku, aby...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hned potom co se Franta dostal do svého kabinetu, si zabalil zbytek svých věcí do stejné krabice, kde se nacházela i Análie. Tuhle krabici pak popadl, opustil budovu školy a vydal se rovnou na zastávku šaliny. Na zastávce zvládl ještě před tím, než přijela šalina, zavolat i svému kamarádovi.
"Nazdar, Ištváne, pomohl bys mi s něčím, prosimtě? Já teď čekám na šalinu a nemůžu to udělat sám," promluvil Franta do telefonu.
"To víš, že jo. Co chceš?" odpověděl mu jeho dlouholetý přítel Ištván Mrazivý.
"Potřebuju, aby ses zbavil rodičů Análky. Vzpomínáš, co jsem ti o ní říkal?"
"Jo, samozřejmě. Hned tam budu a postarám se o to."
Franta ukončil hovor a nějakým zázrakem se mu podařilo uklidit svůj mobil zpět do kapsy i přesto, že v rukou držel velkou těžkou krabici. V tu dobu už na zastávku přijela šalina číslo devět, kterou jezdil domů každý den. Byla to taková ta šalina, kterou jezdil každý správný mafián. Pro ostatní bylo vysoce nebezpečné touto šalinou jezdit. Tahle šalina byla známá svojí zvýšenou mafiánskou aktivitou. Nastoupil dovnitř, krabici položil na zem a sám si stoupl k ní.
Prvních pět minut jízdy probíhalo v klidu, jenomže pak do šaliny nastoupila jakási postarší dáma s malým psem, který připomínal spíš přerostlou krysu než psa - zkrátka měla na vodítku čivavu.
Ve chvíli, kdy se šalina rozjela, se čivava rozeběhla přímo ke krabici s Análií. Začala krabici očichávat a pak se rozštěkala tak, jak to jen tato malá čivava dokázala.
"Prosím vás, pane, co v té krabici máte?" zeptala se Franty dáma s čivavou.
"Ehm, no tam mám... věci z práce," vyhrknul Franta nervózně.
"Jaké věci?" zeptala se.
"Ty jseš snad ještě víc vlezlá než má sousedka," pomyslel si Franta, ale odpověděl: "nějaké písemky."
Dáma se na něj nevěřícně zadívala.
"Já vím, já vím, ty děti jsou prasata. Jedly mi během písemky párky v hodině. Vůbec se nedají ukočírovat," pronesl Franta dle jeho názoru důvěryhodnou lež.
"Tak proto ta krabice Rózině tak voní. No tak, pojď, Rózo, nech toho pána na pokoji," zašvitořila na čivavu, která stále štěkala, jak mohla, a odešla s ní do zadní části šaliny.
Franta si oddechl. Ta dáma nebyla tak chytrá, jak si myslel.
Jízda šalinou nadále probíhala v klidu a Franta byl zanedlouho na zastávce, kde vystupoval. S krabicí se dále vydal po dlouhé ulici a za chvíli už stál před svou několikapatrovou vilou. Krabici odnesl do svého suterénu a potom z ní vyndal Análii. Pro jistotu ji ještě svázal provazem a odešel.
Vydal se do své ložnice a předtím, než padl vyčerpáním na postel, stihl ještě udělat veselý taneček a zakřičet: "Konečně jsem se těch smradů zbavil!"
