Tom Riddle x Reader cz

Viteály?

Od včerejšího večera jsem s Tomem nemluvila, viděli jsme se, jen jsme na sebe koukli a šli dál. Přišlo mi to divné, ale co už. Tom je trochu zvláštní, proto i naše vztahy takové bývají. Byla hodina přeměňování, já sedím v předposlední lavici uprostřed a za mnou sedí Tom. Když Brumbál vysvětloval co budeme dělat, ucítila jsem na zádech mírně ťukání. Otočila jsem se a spatřila nakloněněho ke mě Toma, měl nataženou ruku a v ní papírek "Pospěš si dokud se nedívá" protočila jsem očima, vzala si papírek a prudce se otočila. Začala jsem číst: Dnes, ty a já, knihovna? Sejdeme se tam kde obvykle, budu se těšit....... "Děláte si poznámky slečno?" uslyšela jsem Brumbála "Ne pane profesore" odřekla jsem "A mohla byste nám zopakovat co jsem vám právě pověděl?" sakra, já nevnímala "Ehm......." začala jsem, já nevnímala "Přeměnit knihu na žábu" uslyšela jsem Tomov napovídání "Jo, přeměnit knihu na žábu" najednou se třídou prohnala vlna smíchu, v tu chvíli jsem zrudla a došlo mi, co se odehrává. Brumbál na mě koukal jestli to myslím vážně a já se otočila na Toma, kterého jsem zabíjela pohledem, ten zmrd se smál "Chtěl byste nám to snad říct vy, pane Riddle?" přetočit svůj naštvaný pohled na Toma a já se jen výtězně pousmála "Ne pane profesore" řekl a probodl ho pohledem "Dobře tedy, odečítám Zmijozelu a Nebelbíru dvacet bodů" v tu chvíli na nás padly oči některých naštvaných spolužáků, ale my to jaksi neřešily. Brumbál se otočil a já se zase otočila ne Toma, který se na mě jen nevině zaculil. Protočila jsem očima a otočila se splátky, ledabyle jsem přežilazbytek hodiny a jamile se nám dostalo svolení, opustila jsem učebnu, před kterou jsem chvíli čekala na Riddlea "Hahaha, fakt vtipný Tome, moc se ti to povedlo" řekla jsem sarkasticky "A nabídka teda platí?" no jo, ten lísteček "Co za to?" založila jsem hruce a čekala, co z něj vypadne "Musím ti říct něco důležitého'' špitl "Tak povídej" už jsem jaksi věděla, o čem chce mluvit - měrná magie. V tu chvíli jsem ale netušila, o jak moc černou magii půjde "Ne tady, potřebuji tiché klidné místo" stále narážel na knihovnu, přemýšlela jsem  zda do toho jít. Po chvíli mlčení jsem se mohla jen na "Ech....... kazíš mě Riddle'' těžce jsem si povzdechla "To není odpověď" namítl "Dobře, dobře, jdu tam s tebou" na jeho tváři zajiskřil malý úsměv "Takže tak jako obvykle'' přikývl mi na pozdrav a odešel, já šla mezitím na kolej. Po chvíli jsem za sebou uslyšela kroky, když jsem se otočila, spatřila jsem Ashley která mi chtěla skočit na záda. No něco se jí u toho zvrtlo a my se razily hlavami "Jauuu" promnula jsem si čelo "Sorry" zamrkala nevině "A...... kam že to jdeš s tím Riddlem?'' no moment "Tys nás šmírovala?!" řekla jsem vyčítavě "Jen jsem něco zaslechla" bránila se ''Opovaž se někomu zas něco vykecat!" měla jsem chuť na ni vytasit hůlku, což jsem nakonec neudělala "Čestný skautský" zazubila se  "Ashley, ty nechodíš do skauta" řekla jsem skoro s plameny v očích "Dobře, dobře, čestný kouzelnický, lepší?'' protočila očima "Lepší" jen jsem přikývla a beze slova pokračovala v cestě, dorazila jsem na kolej, vybalila si věci a nschystala se na zítřek. Začala jsem přemýšlet nad tím, co tak důležitého mi Tom chce oznámit, byla jsem si stoprocentně jista tím, že to bude mít spotřebitel s černou magií. Odehnala jsem od sebe tu myšlenku a s hlukem sebou flákla o postel, po chvíli ležení obličejem v polštáři jsem se zvedla a natáhla se pro knížku, ležící na nočním stolku. Uvelebila jsem se a začala číst, dobrých pár hodin jsem neodvzacela zrak od knihy, až tu najednou nic. Ticho. Usnula jsem. Probudila mě až vize Toma čekajícího před mou kolejí, strhla jsem se do sedu a koukla na hodiny. 0:24, jdu pozdě! Nazula jsem si boty a potichu otevřela dveře od dívčích ložnic, výhledla jsem ven, vzduch čistý. Prošla jsem úzkou chodbičkou a vyšla ven "Co pak se ti zdálo?" řekl s viditelnou nespokojeností "Nech mě žít, probudí mě a ještě buzeruje. Cos mi teda chtěl?'' zeptala jsem se "Ještě chvíli vydrž" jeho nespokojený výraz vystřídal malý úsměv, jen jsem si povzdechla a líně se vlekla za ním.
Z oken omezené části knihovny byl dnes krásný výhled na měsíc v úplňku, který mi svítil do tváře vždy, když jsem pootočila hlavou "Tady už můžeš" popoháněla jsem ho, jako odpověď přede mě zůstala položena menší kniha s názvem: Viteály "Viteály?'' zopakovala jsem nahlas "Ano, viteály" řekl jakoby mi to mělo být snad úplně jasné, vzala jsem knihu a začala si ji prohlížet. Nejdřív z venčí, pak i od vevnitř, nechápavě jsem se na něj koukla "Čti" pobídl mě "Viteál je předmět, do kterého kouzelník ukládá část své magické esence" po zádech mi přešel nepříjemný mráz, až jsem se bála Toma zeptat na otázku, kterou jsem chtěla vyslovit už při přečtení názvu knihy "Tome....... nechceš snad......" bylo jediné, na co jsem se zmohla "Vím, zní to šíleně, ale..... je to zároveň tak...... fascinující'' z tónu jakým to řekl mi opět přešel mráz po zádech "Tome, chápu tvoji fascinaci černou magií, ale tohle...... tohle není jen černá magie, tohle je......" konec věty mi jaksi uvízl v krku "Krvavá magie, vím" prudce jsem ho chytila za ruku "Tome, slib mi prosím že neuděláš nic hloupého'' tyhle slova jsem nekontrolovala, prostě ze mě vypadly, nevím proč. Asi....... asi mám o Toma starost, ale proč? Vždyť si nejsme na tolik blízko, nebo je to právě naopak? Jsme si snad blíž, než si oba myslíme? "Uklidni se, dobře? Buď si jista tím, že se mi nic nestane" po téhle větě neumím jistě říct, jestli to hodlá zkoušet, či nikoli "Nechceš to snad zkoušet, že ne?" řekla jsem skoro šeptem "O mě si nedělej starosti, dobře?" řekl klidně, v jeho hlase jsem slyšela starostlivost? Bylo to možné u někoho, kdo údajně stojí za všemi těmi šikanami a teď se i potápí do černé magie? "P-proč....... proč mi to vlastně říkáš? O těch viteálech?" zeptala jsem se mírně vyčítavím tónem "Protože ti věřím'' přišel pár kroků ke mě "A mužů věřit já tobě? Můžeš slíbit, že pokud by ses o něco alespoň pokoušel, že mi o tom povíš?" měla jsem náhlý příliv emocí, nevím jestli to bylo těmi viteály a strachem o Toma, každopádně se mi to celé vůbec nelíbilo "Jistě" řekl tiše, prudce jsem ho objala a držela tak pevně, jako nikdy nikoho předtím "Vážně, nemusíš mít starosti'' řekl když jsme se od sebe od trhly "Dobře, budu ti věřit" přikývl, schoval knížku pod hábit a podal mi ruku, kterou jsem po chvíli přijala. Nevím proč, ale měla jsem pocit, jakobych s ním tím jedním podáním ruky vstoupila do kapitoly života zvané viteály.