Tom Riddle x Reader cz

Minulost mě pronásleduje

"Co to zase meleš Tome?! Ty snad nejsi ani normální!!!" křičela jsem na Toma, nesnášela jsem když mluvil o mudlech, vždy z toho vzešla hádka "Jistě že jsem normální, nenormální je ten, kdo umožnil někomu, kdo nemá mít ani tušení o existenci kouzel chodit do školy, ve které se učí magie" teď vyhrál, tohle bylo jediné, v čem jsem s ním souhlasila "Tohle je jediná věc, ve které s tebou souhlasím" ujistila jsem ho "Těch věcí může být víc" pomalím krokem se dal ke mě "Ne!" věděla jsem, co chce udělat "Neboj, neudělám nic špatného" pousmál se "To ale děláš pořád" on se jen uchechtl "Pořád?" přišel ještě blíž "Tome ne..." byl blízko, až moc. Tak blízko, že jsem cítila jeho teplý dech na mém krku a po chvíli na něm byly i jeho rty. Bylo mi to příjemné, věděla jsem ale, co je Tom Rojvol Riddle zač a nechtěla jsem s ním mít nic společného. To mi ale moje tělo nedovolilo, vypadalo to... cítila jsem, jakoby můj mozek a tělo nebyli jedním celkem. Omotala jsem ruce kolem jeho krku, čímž jsem si ho pustila blíž k tělu "Vidíš, pořád pro mě máš slabost, i... přes to všechno, co si o mě myslíš" položila jsem svou hlavu na Tomův hrudník "Prosím... už nikdy o tom nemluv" řekla jsem prosebným tónem "O čem přesně bych neměl mluvit?" zeptal se nechápavě, věděla jsem že dělá blbého "O čistotě krve, nemluv o tom Tome, není to důležité" špitla jsem "Prosím, nechci se hádat, nechci na to myslet... na to co jsi... udělal" řekla jsem vzpomínajíc na moment, kdy mi o tom říkal, byl tehdy tak klidný, jakoby ho to vůbec netrápilo "Zasloužil si to, oni všichni" pronesl chladně, prudce jsem se od něj odtrhla a chtěla odejít, ale ne. Neumožnil mi to, nazazdil mi cestu, ani mě nevolal zpátky, udělal něco horšího, něco, co by mě ani nenapadlo že by mohl udělat - vnikl mi do mysli, ale nebylo to jen tak. Začal mi do vizí cpát scény, kterých jsem se tak bála, to jak je zabíjí, jak mučí Beth, jak posílá Baziliška na tu nebohou holku a jak nařizuje svým „přátelům" týrání slabších, konkrétních osob a to většinou chudých dětí mudlů. Jistě, uměla jsem se bránit, ale bylo to silnější, on byl silnější. Navíc mi do karet zrovna nenahrával fakt, že udeřil prudce a nečekaně. Sesunula jsem se na zem tak, jakoby mě někdo praštil holí přes kolena a když jsem před očima měla vzíti podříznuzí hrdla mé sestry, křikla jsem "Dost! Tak už dost kurva!" slzy mi stékaly proudem, věděla jsem, že to není skutečné, ale netušila jsem na jak dlouho. On byl někým, kdo by toho byl schopen, ublížit lidem v ten nejhorší pro ně způsob "Proč mi tohle děláš?" řekla jsem téměř neslyšně, Tom přišel blíž a dřepl si ke mě "Protože si to zasloužíš" vyšeptal mi do ucha, načež opět vztal a odstoupil dva kroky do zadu. Věděla jsem co mě čeká, nebránila jsem se "Neměla jsem ti věřit, Tome... udělej co uznáš za vhodné" jeho očima se mihla nejistota, ta se ale rázem změnila v bezdůvodnou zlobu "Avada kedavra"

Probrala jsem se spocená a s každým dalším těžkým nádechem a výdechem jsem se pokoušela uklidnit, zase se mi o něm zdálo. Proč mě minulost pronásleduje? Copak to, co bylo, nemůže aspoň dočasně zůstat mimulostí? Vím, vrátil se a už není minulostí, vím, bude se chtít pomstít a to nejen Harrymu, ale i mě. Vstala jsem z postele a opláchla se, ale ani na chvíli jsem z hlavy nevypustila tu noční můru. Bývali dny, kdy se Tom choval úplně normálně, ale bývali i takové, kdy z něj vážně šel strach. Některé jeho komentáře nebo odezvy mi vážně naháněli hrůzu, nejhorší ale byly naše hádky. Vždy to bylo jen o dvě věci, jedna - mudlové, druhá - černá magie. Jasně, měla jsem černou magii ráda, byla jsem si ale plně vědoma faktu, že její dlouhodobé praktiky (minimálně některé) dokáží člověka nenávratně změnit. Přesně to jsem viděla u Toma, začínala jsem se v něm pomalu, ale jistě ztrácet a viděla jsem, že se strácí i on v sobě samém. Bála jsem se o něj, bála jsem se jeho, měla jsem ho ráda a zároveň ho i místy nenáviděla... ano, strácela jsem se místy i sama v sobě. Najednou jsem ucítila mírné drknutí do ramene, načež jsem mírně nadskočila nahoru "Všechno vpořádku?" zeptal se Remus "J-jo, proč by je?" řekla jsem nechápavě, Remus jen mírně zakroutil hlavou a ukázal na můj obličej "Koukni do zrcadla" nechápala jsem, co myslí a tak jsem z kabelky vytáhla příruční zrcátko. Koukala jsem na obraz svých rozmazaných očí, brečela jsem, ale proč? Vlastně jsem ani necítila, že brečím, sedla jsem si do křesla a schovala tvář do dlaní "Já nevím co se to semnou děje" zamumlala jsem "Nestalo se v poslední době něco... divného?" zeptal se Remus "Ne, nebo vlastně jo! Dneska se mi zdálo, no... o Riddleovi" poslední část věty jsem řekla téměř neslyšně "Jen tak? Z ničeho nic?" ujišťoval se "Vlastně je mívám často, jen to dnes bylo obzvlášť nesnesitelné a jsem trochu mimo víš" vysvětlila jsem, Remus mlčel a po chvíli jen roztáhl paže. Chvíli jsem na něj nechápavě koukala než mi vlastně došlo, o co mu jde "Děkuju" řekla jsem opětujíc mu objetí "Není za co" stáli jsem takhle v objetí delší dobu, až jsem se od něj prudce odtrhla "Nemáš náhodou vyučovat čtvrťáky?!" křikla jsem "Ti chvíli počkají" mírně jsem svrštila obočí "Ale ne, šup šup na hodinu pane Lupine, já si tu bez vás pořadím i když jsem za vás vděčná" pousmála jsem se, on se jen uchechtl a se slovy "Nezapomeň si opravit make-up, drž se" odešel z mého kabinetu, měl pravdu, měla bych si udělat něco s tím make-upem, jinak budou všichni vědět, že jsem, i nevědomě, plakala. Umyla jsem si tedy obličej a udělala make-up od začátku "Tak a hotovo" řekla jsem si pro sebe když jsem dokončila líčení nanesením burgundové rtěnky. Převlékla jsem se do něčeho méně formálního, měla jsem totiž suplování za Hagrida, ten zase jel někam pro dalšího „mazlíčka" a mě tak zůstala hodina s hypogryfem Klofanem "Milý čtvrťáci, jak jste na Malfoyově skvělém případě naposledy viděli, hypogryfové jsou plachá stvoření a musíme k nim přistupovat s úctou. Nikoho nediskriminuju, ale kvůli debilitě toho kluka, může přijít o život něco krásného a čistého" oznámila jsem na začátek "No čistě teda moc nevypadá!" houkl někdo ze Zmijozelských "Achahaha, velmi vtipné" zasmála jsem se ironicky "Ať před nás prosím předstoupí chytrák, co tu větu pronesl" řekla jsem a po chvíli sebejistě vystoupil Blaise Zabini "Tak milý pane Zabini, máte naprostou pravdu, dnes Klofan není dvakrát nejčistější a proto ho taky všichni společně umyjeme. Krom toho mám pro tebe speciální odměnu na konec, ju?" mrkla jsem na něj "Můžeš jít zpět na místo" viděla jsem jak některými studenty projela vlna neviditelné vzpoury, ty jejich znechucené výrazy a šuškání si mezi sebou mluvili za vše ~no tak umyjete hypogryfa, no a co? Pomyslela jsem si mrkla jsem na něj "Můžeš jít zpět na místo" oznámila jsem, nadchla se a vydecha vzduch z plic "Tak, je někdo ochotný se s ním seznámit tváří v tvář?" rozhlédla jsem se "No nehlaste se všichni" protočila jsem očima a povzdechla si "No dobře, tak já začnu" přišla jsem trochu blíž ke Klofanovi, znal mě, věděla jsem že mi nic neudělá, bylo to čistě na ukázku studentům. Uklonila jsem se a on se o chvíli později uklonil taky, přišla jsem k něčemu a pohladila ho po hlavě "Tamhle na větvi..." začala jsem a ukázala na strom, na který se pak všichni otočili "jsou mrtvé fredky" dokončila jsem myšlenku "Pan Blase by byl jistě ochotný začít Klofanovo krmení, že?" žák jen zakroutil hlavou, viděla jsem že se bojí "Jen pojď" pobídla jsem a když někdo, nejspíše opět ze Zmijozelu křikl, že je strašpitel, přišel ke stromu z mrtvými zvířary a jedno znechuceně uchopil do rukou. Ještě pomaleji přišel ke Klofanovi "Tak a teď hezky uklonit" připoměla jsem pro jistotu, on je opatrně uklonil, ale Klofan nic "Ustup kousek dál, vytáhni ruku s fredkou výš a při úklonu se zkloň níž" Zabini mé instrukce vykonal a zabralo to, pomalu přišel blíž a když se Klofan mírně zlonil pro jídlo, nadhodil mu fredku "Výborně, skvělé! Konečně někdo předvedl Zmijozel i z lepší stránky, než pan Malfoy, pět bodů pro Zmijozel! Klidně si ho pohlaď, pustil si tě k tělu, jen nedělej prudké pohyby, mohlo by ho to rozhodit" řekla jsem ještě k Blaseovi a obrátila se na zbytek studentů "Tak, byla bych velice ráda kdybyste se rozdělili do plus mínus stejně velikých skupin a namíchejte se trochu, ať taky komunikujete s ostatními kolejemi. Pak si rozdělíme práci, šup šup! Ať jdeme co nejdříve na to!" nařídila jsem a mírně se pousmála ~no, to bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si a taky že bylo! Někteří mě překvapili, pozitivně i negativně, ale byla jsem ráda za většinou vzájemnou spolupráci všech kolejí. Po skončení hodin jsem se udala do kabinetu, měla jsem ještě práci s opravami testů a před tím mě bohužel opět přepadla myšlenka na Toma, díky které jsem u práce byla částečně mimo. Netuším kdy se z toho kluka, který mi pomáhal s předměty, bral do knihovny (sice s omezeným přístupem, ale to nás přece jen spojovalo) a předčítal mi knihy mezitím co jsem se opírala o jeho příjemě teplý hrudník... sakra vždycky pro něj budu mít slabost a to mě děsí. Mám slabost pro člověka, který mi vyvrátil život vzhůru nohama, unesl mou sestru, zabil své příbuzné. Taky zabil spolužačku a může za to, že několik jiných žáků zůstalo na týdny zpetrifikováno. Kvůli němu vyhodili Hagrida ze školy a jeho akromantule teď probíhá někde v Zakázaném lese. Vím, mohla jsem změnit spoustu věcí, tolik lidí mohlo žít, kdybych já, hloupá láskou zaslepená holka, nebránila toho kluka. Leč i to bylo silnější než moje myšleny, ty, se kterými jsem se každý den bila ~konečně, pomyslela jsem si když jsem doopravila poslední test. Jistě, jsem jen takový zástupce učitelů a nemám tu vlastní předmět, ale ano, někdy si taky otestuju vědomosti žáků, ať učitelé pak vědí, komu by se měli více věnovat. Měla jsem dost, tělo jsem měla ztuhlé a mírné křupnutí za krkem mi ještě více naznačovalo, že sezení na zdaku už bylo dost. Pro pořádek jsem si opravená veledíla studentů založila do desek a schovala je do šuplíku, bylo těsně po desáté v noci a já si usmyslela, že půjdu na procházku. Usmyslela jsem si, že půjdu k Černému jezeru, táhlo mě to k němu už za časů mého mládí a mám s ním spojené hodně chvilek, jak těch dobrých, tak i těch špatných. Vyšla jsem z hradu, obloha byla nádherná a vzduchem se šířila řídká mlha, zkrátka úžasný pohled. Jak jsem tak šla, tak jsem začala mít zvláštní pocit a buď jsem bláznila, nebo jsem slyšela... hlasy, ne byly to šepty. Jakoby mě někdo volal, tiše, ale naléhavě šeptal mé jméno a s každým blížícím se k jezeru krokem, byl ten šepot silnější. Chtěla a zároveň jsem nechtěla jít dál, ale věděla jsem, že to něco znamená, že ty hlasy nejsou jen tak. Dorazila jsem ke břehu, rozhlédla jsem se, vše bylo stejné jako vždy, jen strom pod kterým jsem s Tomem sedávala se zdál nějaký... jiný. Obešla jsem ho kolem dokola a pak ještě jednou,