When the sun goes down

Prolog

Nenávidím to tady. Od chvíle kdy jsem sem přijel to tu nenávidím.

Chci hrát hokej. Každou vteřinu svého života. A k tomu potřebuji zimu a led, ne teplo a moře.

Prý že mi dvouměsíční soustředění u moře pomůže se zlepšit. Tss. To určitě. Moji milovaní rodiče se mě potřebovali jenom zbavit, když přes prázdniny nemůžu zůstat na intru.

Mít zazobaný rodiče je vlastně fajn. Máte všechno co si zamanete, každý průser za vás vyřeší pár papírků a hlavně se o vás nikdo nezajímá.

Jediný co se po mně chce je, abych nekazil pověst a byl jim z očí jak nejvíc to jenom jde.

Přesto jsem měl jiné plány. Chtěl jsem cestovat a být alespoň na chvíli svobodný. Letěl bych někam do zimy, kde bych mohl od rána do večera hrát hokej.

Jenomže když si naši všimli mých úspěchu, rozhodli se mi z toho rozjet kariéru, což já nikdy nechtěl. Byl to jen můj koníček, odreagování, nic víc. A oni mi tohle vše zkazili.

Kvůli nim budu trčet dva měsíce někde v prdeli a dělat jak si kdo píská. Prej, že mám šance do nároďáku. To sotva.

Z nočního stolku seberu mobil a peněženku. Vše rychle naházím do batohu, hodím ho na záda a potichu se vykradu z pokoje.

Na chodbě je ticho a tma. Ještě aby ne. Jsou tři ráno. Došourám se ke schodišti, jenomže kdybych chtěl jít hlavním vchodem, musel bych projít přes recepční, která by zburcovala snad celý hotel.

Přejdu tedy na druhou stranu a pokusím se vyplížit oknem. Třetí patro je sice vysoko, ale jenom metr ode mě roste strom, tudíž to nebude problém.

Už už se chystám skočit, když v tom to uslyším. Ten líbezný zvonivý smích. Tak čistý a nádherný až mi z něj přejede mráz po zádech.

Chtěl jsem zdrhnout.

Ale moje zvědavost a touha dostáli jiného názoru.

Mozek ví, co je správné, avšak naše rozhodnutí vždy činí srdce. I přesto, že to bude bolet.

A proto jsem skočil...

Hi loves, snad se vám prolog i příběh s dost letním nádechem bude líbit.

Komentáře potěší

Love ya <33