When the sun goes down

XIV.

Odložil jsem tužku a zadíval se na svoje dílo. Byl jsem na něj pyšný. Byly do něj vloženy všechny mě emoce, myšlenky, zkrátka věci, které jsem nedokázal popsat slovy.

To jak jsem během vteřiny posral všechno, co jsme s Kulíškem mezi sebou měli. To jak neskutečně mě to mrzí, jak toho lituju. To jak jsem slepě zamilovaný do někoho, koho si nezasloužím. Je to hotový příběh všeho, co se za tohle léto odehrálo. A všechno to končí prosbou. Prosbou, aby mi dal druhou šanci, možnost to vysvětlit, cokoliv co mu jeho srdce dovolí. Ale já s tím něco chci dělat. Nechci aby odešel, nechci-nechci takový konec. I kdyby už mě neměl rád, kluci ho zbožňujou a on zbožňuje je. Zapadl do naší skromné rodinky naprosto přirozeně. Nechci aby kvůli mně ztratil vše, co tady našel.

Otřel jsem si slzy, které mi stékaly po tvářích a potichoučku se vykradl ven z pokoje. Po špičkách aby mě nikdo neslyšel, jsem došel k jeho pokoji. Vklouznul jsem dovnitř a přivřel dveře natolik, jak mi to dovolily.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Byl tu hrozný nepořádek. Pustil jsem se do úklidu. Říká se, že když máte bordel v hlavě, pomáhá, když můžete uklidit alespoň ten fyzický prostor. A upřímně? Nejspíš to opravdu trochu pomohlo. Cítil jsem se o něco lépe.

Zkontroloval jsem svoji práci. Pyšně jsem se usmál. Zašátral jsem v kapse mikiny, která tak trochu nebyla moje. Vytáhnul jsem obrázek a položil ho na postel.

Pokud se vrátí...je na něm vysvětleno vše, co bych mu chtěl říct. Možná mě nebude chtít vidět, ale stejně potřebuji, aby si vyslechl co mám na srdci. A já vím, že si ten obrázek prohlédne nehledě na okolnosti.

Opět se mi nahrnuly do očí slzy. Vyběhnul jsem z pokoje ven, následně dolu po schodech, až jsem stál před hotelem. Už jsem nemohl jenom dál sedět vevnitř té klece, čekat na zázrak.

Musím něco dělat. Klidně jen bloumat ztichlými ulicemi, ale rozhodně nezůstávat vevnitř toho stísněného prostoru.

Nakonec jsem se vydal na pláž. Tam kde všechno mé Kulíškovské pobláznění začalo. Kde jsem ho poprvé políbil s vědomím, že v tomto činu jsou také city.

———

„Dobrou noc, Luno! A ještě jednou se omlouvám za toho mamlase, příště ho budu držet lépe na řetězu," zamával jsem Luně, která mi mávnutí oplatila.

Když za ní zabouchly dveře, popadnul jsem Kulicha za límec a táhnul ho za sebou jako psa. Nejradši bych ho opravdu chytil za vlasy, jenže v samém záchvatu vzteku by se klidně mohlo stát, že mu to kštici vyrvu.

„Kurva, pusť mě ty kreténe!" zanadával, ovšem nevynaložil žádnou snahu, aby se z mého sevření vyprostil. Dobře zvolil, jinak by se stalo, že ho za vlasy vezmu i za cenu toho, že do hotelu dorazí plešatý.

„Ne! Teď mě budeš poslouchat hrdino. My se teď spolu hezky vrátíme do hotelu. Tam bude čekat máma Svozka i s tvým milovaným. Vy si s Tomáškem hezky sednete, zamkneme vás v pokojíčku s maximální ostrahou, vy si to spolu hezky vyříkate, dovoluji ti ho malinko vytrestat, i když to už jsi učinil dostatečně a až vás pustíme, vyjdete odtamtud hezky za ručičky, rozuměl jsi mi?!" nikdy by mě nenapadlo, že letní noci, které mám propařit někde s kámoši, budou noci, kdy budu řešit drama dvou mamlasů.

„Nejsi moje máma," zabručel nakvašeně. Přísahám, že ještě jedna blbá poznámka a vážně už mu jednu vrazím.

„No já si tak rozhodně připadám. Možná, že až se přestaneš chovat jako děcko, nebudu tě muset vychovávat a starat se o tebe, tvoje máti být přestanu," odseknul jsem mu a on raději chytře zavřel klapačku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že rodičovství je práce na plný úvazek.

„Ty si teď hezky sedni u sebe u sebe v pokoji a počkej až mamina Edíček najde maminu Svozíka, abychom ti mohli přivést tvého nastávajícího," strčil jsem ho do jeho pokoje, kde už kluci pro jistotu zabarikádovali okna, zamknul ho uvnitř na dva západy a přes jeho nesouhlasné námitky se vydal hledat Svozku.

Ať už tahle noční můra co nejdříve skončím, nebo ukončím já sebe. Co jsem komu udělal? To mě tam nahoře vážně tolik nenávidí?

„Kde máš Suchyho?" bafnul jsem na Svozku, když jsem ho našel v polospánku v náruči jeho milého. Nechtěl jsem je nijak rušit, ale tohle opravdu spěchali.

„V pokoji," zamumlal rozespale a neochotně se zvedal. Nejspíš mě za to později zabije, ale podrážděný Svozka je nic oprati těm dvěma magorům.

„No tam teda není," odpověděl jsme mu znepokojeně, což ho během vteřiny probralo. U Suchyho na pokoji jsem teď byl, ale nikde nikdo.

„Cože?!" vykřiknul a hned se hrnul přes chodbu do pokoje. Společně se Špáčou jsme ho následovali. Neříkejte mi, že si začal hrát na schovávanou i ten druhý mamlas.

„Kurva!" zaklel nasraně Svozka, když se sám přesvědčil o Tomově nepřítomnosti.

„Nemůže být dlouho pryč. Před patnácti minutami jsem ho kontroloval. Vypadalo to, že to brzy zalomí a tak jsem ho tu nechal..." začal vysvětlovat. No, nejspíš ho nakopl nějaký záhadný impulz z nebe, či co.

„Kde máš toho Kulicha? Myslel jsem, že jsi ho přivedl? Ať už si to konečně začnou žehlit sami, mě už nebaví dělat všechno za ně," naladil najednou úplně jinak.

„Zamknul jsem ho u něj. Nemá šanci se odtamtud dostat," hodil jsem mu klíče, aby se sám mohl přesvědčit. Doufám, že tam mezitím zpytuje svědomí, pokud tedy nějaké má.

Svozka během chvilky odemknul a rozrazil dveře dokořán. Čekal jsem, že Kulich spustí s další várkou nadávek nebo něco takového.

Namísto toho po mě Svozka hodil zoufalým pohledem. Vypadal, že se každou chvilinku samou frustrací rozbrečí.

Odstrčil jsem ho ze dveří, abych se mohl přesvědčit, že se nestalo to, co si myslím. Třeba jen viděl Kulicha dělat něco extrémně divného, nebo-

„KURVA!  MŮŽOU UŽ SE TY DVĚ JELITA PŘESTAT ZTRÁCET? KDO JE MÁ POŘÁD HLEDAT?!" zařval jsem malinko hlasitěji než jsem původně plánoval.

„No, jako máma by ses neuživil," zhodnotil moji selhání Svozka. Nevěřícně jsem na něj vykulil oči.

„A ty snad jo?" vrátil jsem mu to, než jsem se frustrovaně svalil do Kulichovi postele, ze které jsme raději rychle vyskočil. Kdo ví, co se v ní vůbec odehrálo.

Myslíte si, že už se příště třeba setkají...?