When the sun goes down

XVI.

„Jirko?" prolomil jsem to nádherné ranní ticho. Ležel jsem mu scholený v náruči a on si mě ochranářsky objemul, aby se mi nic nemohlo stát.

„Ano, Princezno?" odpověděl mi, ale nechal oči zavřené. Prohrábnul jsem mu rozcuchané vlasy, přičemž jsem se mu je snažil jakžtakž upravit. Spokojeně zavrněl a na důkaz vděčnosti mě líbnul na čelo.

„Lásko nemusíš se pokaždé tak červenat," dodal aniž by otevřel jen jedno oko. Jak to dělá? Jak poznal, že jsem opět zrudnul jak rajče?

„Mně se dneska nechce na trénink. Ani bych to tam nezvládl, však víš..." přešel jsem jeho poznámku bez povšimnutí.

„Ale to je v pořádku lásko. Jen si hezky odpočiň a načerpej síly, ať si to můžeme večer zopakovat," líbnul mě znovu na čelo, do vlasů, na tvář a nakonec polaskal i moje rty.

„Já ti donesu něco dobrého k papu, co ty na to?" zvednul se z postele a zabalil mě do peřiny jako když se kuklí housenka.

Jenom jsem se na něj zasněně zaculil, což si přebral jako souhlas a překypujíc energií odhopkal z pokoje pryč.

———

„Neměli bychom pro ně už dojít? Trenér nebude nadšenej," nadhodil Hamy u snídaně. Měli jsme budíček už před hodinou a po těch dvou hrdličkách stále nebylo ani vidu ani slechu.

„No já tam rozhodně nejdu. Kdo ví, čeho bych byl zase svědkem. Noční trauma mi vystačí do konce života," ozval se pohotově Svozík. Od ostatních se mu dostalo soucitných pohledů. Traumatizovaní jsme tady rozhodně všichni.

„Takže si asi losneme, jak tak koukám," rozhodnul Šapy. Proč tam vlastně nejde on? Jako jediného ho to přeci nerozhodilo!

„O co losujeme?" ozval se za námi najednou Kulichův naprosto vyrovnaný a veselý hlas. Tak on se bude ještě debilně ptát.

„Kde máš toho svých chudáka," nedopustil si poznámku Špáča. Jestli ten kretén Kulich začne vyprávět, co všechno stihl za tu noc udělat, přísahám že mu odstřelím mozek, protože on je toho opravdu schopný!

„Není mu dobře. Dneska vynechá," pokrčil jen rameny, ale malinko se u toho ušklíbl. Jasně, to známe.

„Za to v noci mu bylo zajisté až moc dobře," ucedil někdo další. Raději nezjišťuji kdo, neboť by mohl být mým dalším zkušebním terčem.

„To se musíš zeptat jeho. Ale případné stížnosti a nedostatky vynahrazuju dneska," odpověděl mu Kulich nenuceně. Tak to tedy jako ne! Další noc už to poslouchat nebudu! Ať si ty svoje prasárničky dělají třeba na ulici, ale ne ve stejné budově jako jsem já!

„Tos ho musel tolik zřídit?" zamumlal jsem si spíš sám pro sebe, ale Kulíškovým bystrým smyslům to samozřejmě neušlo a hnedka se toho chytil.

„Milý Edíčku, rád bych ti připomenul, že madame princeznička si to zasloužila, cos mi jen tak mimochodem i potvrdil. A pokud ho chceš opravdu litovat tak jenom proto, že jsme neměli dost času, abychom stihli všechno. Ale nemusíš se bát, večer budeme pokračovat kde jsme skončili. Což si teď nevzpomínám kde bylo...ale počkat! Už vím! Zrovna jsme-" v tu chvíli jsem se zvednul a zacpal mu tu jeho klapačku rukou.

„Kulichu drž už hubu! Nikdo to slyšet nechce!" zařval jsem na něj a on jen pod mojí dlaní bublal smíchy. Co za kreténa jsem si vybral jako nejlepšího kámoše. Můžu ho prodat? Nemáte někde zájem? Prosím!

„Chtěl jsem říct, že budu muset na večer sehnat šlehačku," odpálkoval moji ruku a vůbec si mě nevšímal. Namísto toho se rozešel ke stolům pro jídlo.

Zeptal bych se, k čemu kurva potřebuje šlehačku, ale jsem si jistý, že to vědět nechci. Respektive všichni jsme prasata a představivost máme jistě obrovskou.

———

Když jsem se vrátil na pokoj, Tomášek už si zase spokojeně pochrupkával. Však on si to ten šmudla zaslouží.

Položil jsem mu jídlo na stolek, zanechal u něj vzkaz, naposledy zkontroloval, že je zachumlaný až po uši, popadnul svoje věci a vydal se na trénink.

„Kulich! Kde je Suchánek?" křiknul na mě trenér, hned jak jsem vyběhl před hotel. Ostatní už čekali jen a pouze na mě. Ups.

„Není mu dobře, dneska to vyleží a zítra bude dobrej," odpověděl jsem mu svoji nacvičenou větu. Odezvou se mi dostal zadržovaný smích.

„Kdybys aspoň přiznal, žes mu natrhnul prdel," protočil očima trenér. Teď už se kluci smích nesnažili zadržet vůbec.

„Tak se neptejte, když to stejně víte," pokrčil jsem lhostejně rameny a zmizel někde v chumlu. Kdepak mám toho svého Edíčka? Musím mu do detailů povyprávět o předešlé noci, vím, jak moc se na to těší.

„To vole! Ani nad tím nepřemýšlej. Jestli z tebe vypadne jen jedno jediné slovo, tu palici ti fakt odstřelím!" propálil mě pohledem. Tak naštvaného Edíčka jsme tu ještě neměli. Vůbec nevím, jak se s takovou věcí zachází.

„Ale já tu šlehačku opravdu potřebuju sehnat. A kytku. A čokoládu. A prstýnek," začal jsem vyjmenovávat.

„Co prosím?! Jdeš ho jako žádat o ruku či co?!" zapištěl Edík jako malé dítě. Asi mi upadnou uši, jestli to udělá znovu.

„Něco takového," odvětil jsem se spikleneckým úšklebkem.

„Chci jít za svědka," protočil očima Eda a raději se ode mě vzdálil. A kdo mi teď jako pomůže všechno sehnat, co?

„Šapy?" zakřičel jsem na něj a on se se zvědavostí ve tváři přemístil blíž k mé ctěné osobě.

„Chceš skipnout trénink?" navrhnul jsem mu nabídku, kterou vím, že neodmítne. Holt si musím zotročit někoho jiného.

„Že váháš," ušklíbl se a společně jsme se nenápadně vytratili z tréninku. Já už si to u trenéra nějak vyžehlím.

———

„Tak ty jsi nemocný, jo?" vtrhnul mi do pokoje Svozka, aniž by se obtěžoval zaklepat. Ještě štěstí, že jsem se už stihnul obléct.

„Potřebuješ něco?" zeptal jsem se s úsměvem. Už dlouho jsem se takhle dobře nevyspal. Vůbec mě netrápilo, že venku už se opět začalo pomalu stmívat.

„Já ne. Ale Kulda ti posílá tohle," podal mi přeložený kus papíru. Zvědavě jsem si ho převzal. Byla to-

„Mapa? Proč mi dává mapu?" nechápal jsem. Svozík jen zvedl ruce v obranném gestu.

„Jo, kamaráde, na to už si budeš muset přijít sám. Můj úkol tady končí. Takže zvedni tu svoji línou prdel a běž něco dělat. Jo a asi se vyhni trenérovi. Tedy pokud si nechceš vyslechnout přednášku o ochraně," s těmi slovy byl ten tam.

Blížíme se ke konci, respektive zbývá jen epilog, pokud se mi ho někdy podaří vymyslet 😭