When the sun goes down

XII.

„Jiřino, vylez už! Máme pro tebe jahodovou. Tvoji oblíbenou," mlátili jsme mu s klukama už asi deset minut. Ano, byl jsem už natolik zoufalý, že jsem si na to přivolal posily.

„Přece se nemohl propadnout do země, ne?" nadhodil Hamara. Já se bohužel obavám, že ano.

„V Kulichově případě nikdy nevíš," ušklíbl se Šapy. Propálil jsem ho pohledem. Vážně mu přijde na místě si z toho dělat prdel?!

„Sorry, už držím hubu," zvedl ruce v obranném gestu. Znovu jsem zaklepal na dveře, jenže stále bez reakce.

Už to přestává být sranda. Neukázal se ani na večeři. Je tam zavřeny už minimálně osm hodin. Jenže kluci jsou takový jelita, že se z toho příliš starostí nedělají. Jediný, kdo si je dělá jsem já. A taky možná Suchoš, jenže to bych se na něj musel vůbec podívat abych to zjistil, což rozhodně v plánu nemám.

Monstrózně to posral a já mu to dám pěkně sežrat, protože Kulíšek by toho pro samou slabost nebyl schopen. Ještě že ty Suchanovy čáry máry nefungují na všechny.

„Seru na to. Jdu dovnitř," rozhodl jsem se. Kýble zmrzliny jsem položil na zem. Dovnitř se dostanu i kdybych měl ty dveře rozmlátit na třísky.

„Edmundo, kurva, neblázni! Jsme v hotelu. Nemůžeš ty dveře jen tak vykopnout," snažil se má Hamáč zarazit, ale já se nenechal ničím odradit a vrazil do nich ramenem. Nic.

„Ne? Tak sleduj," rozmáchl jsem se znovu. Tentokrát dveře trochu zavrzaly. Možná, že když to zkusím ještě párkrát, konečně povolí.

„Pusť mě k tomu," odstrčil mě od toho Šapy. Sám do toho kopnul nohou a dveře opět o něco povolily. Jestli nás někdo uvidí...nevím, jak to budeme vysvětlovat.

Šapy do nich naposledy vrazil a dveře se konečně rozletěly dokořán. Bez sebemenšího zaváhání jsem se vřítil dovnitř. Přestože je mi Kulíška líto, trochu ho za jeho dětinskost sprdnout mohu, ne?

K mému zděšení ale jeho pokoj zel prázdnotou. Co víc, vypadalo to tu jako po apokalypse. Jako kdyby někdo narychlo sbalil všechny saky paky.

Kluci šli hned za mnou a nejspíš byli taky dost zaražení, neboť ani jeden z nich nepípnul. Chvíli jsem tam jen tak v tichosti stáli a házeli po sobě nicneříkající pohledy.

„Do prdele!" řekli jsme nakonec sborově. Jinak už se to snad ani vyjádřit nedalo, ne? Frustrovaně jsem mrsknul polštářem po zdi, což sice ničemu nepomohlo, ale tak za zkoušku člověk nic nedá.

Vyběhnul jsem z pokoje a hnal se po schodech dolu jako velká voda. Ten idiot měl sice osmihodinový náskok, jenže já byl odhodlaný ho najít, následně ho sem dotáhnout třeba za vlasy.

„Hoho. Zpomal trochu bráško," zavolal někdo za mnou. Naprosto jsem ho ignoroval. Nemám času nazbyt. Spěchám.

„Hej!" do někoho jsem vrazil. Zastavil jsem se. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nevěnoval bych mu jedinou vteřinu své pozornosti. Ale protože to byl zrovna on...

„TY! Nejradši bych tě chytil za krk a pověsil do průvanu," rozkřičel jsem se na něj naštvaně. Měl jsem na něj takový vztek. Za všechno může on.

„Nic jsem ti neudělal," odpověděl mi ublíženě. Zmateně pomrkával po ostatních, ale ti mu jen vraceli nechápavé pohledy.

„Víš kde je Kulich?!" vyprsknul jsem na něj. Polekaně ustoupil o krok dozadu. Asi to opravdu nevěděl, ale to nemění nic na faktu, že je to jeho vina.

„Já...ne, ne nevím. Beztak mě nechce ani vidět," nervózně si žmoulal rukáv mikiny. Skoro by mi ho až bylo líto.

„Je pryč! Zdrhnul! A to jen kvůli tobě! Kdybys nebyl takový sebestředný kretén, nikdy by nezdrhnul! Za všechno můžeš ty, TY JEDEN KRETÉNE!" v tu chvíli už mi nadobro ruply nervy.

Suchy zahanbeně sklopil pohled a chystal se odejít. Kurvadrát! Tohle jsem už asi trochu přepísknul.

„Tome, počkej," otočil jsem ho za rameno zpátky čelem ke mně. Nechtěl se na mě vůbec podívat, ale já si přesto všimnul, že se mu do oči nahrnuly slzy.

„Vždyť máš pravdu. Jsem kretén," zamumlal a stále propaloval pohledem neleštěnou podlahu. Co jsem to zase provedl? Úplně jsem ho rozbil.

„Ne, to teda nemám. Dobře, možná se chováš trochu jako idiot, ale odejít bylo Kulichovo svobodné rozhodnutí. Za to ty nemůžeš," přesvědčoval jsem ho.

„Jo, jenže kdybych se k němu nezachoval tak hnusně, ani ve snu by ho to nenapadlo," stál si za svým dál. Kde je Svozka, když ho člověk potřebuje?

„Jo, to jsem zase vyblil úplnou blbost. Hele, já Jirku najdu, jasný? On už se někde objeví a potom si vy dva hezky spolu sednete a vyříkáte si to, jasný?" přikázal jsem mu.

Kývnul jsem ke klukům, jakože si ho má vzít někdo z nich na starost, než jsem se sám rozběhl ven do chladného večera. Každou chvíli se setmí a já ani kapánek netuším, kde bych měl začít hledat.

Šel jsem tedy směrem do centra, protože tak bych koneckonců nejspíš šel já. Zkusím prozkoumat nějaké bary, noční kluby, nebo něco takového. Nemohl se přeci dostat daleko. Jsme v cizím státě, nikoho tu nezná, nemá kam jít.

Pravděpodobně se jenom někam zašil, potřebuje to ze sebe dostat a bude zase dobrej. Náš Kulíšek se jen tak nenechá odradit. Vždyť je do něj zamilovanej až po uši. Nepřestával o něm pořád dokola básnit ani po té flašce.

Slunce konečně zašlo, zatímco já stále bloumal bezúspěšně ulicemi. Kluci už mi několikrát volali, že to mám vzdát a vrátit se. Kulich se časem ukáže sám, jenže já se bál, že ne. Nezůstalo po něm jediné stopy. Když vezmeme v potaz jeho finanční možnosti, může už taky dávno sedět v letadle na druhý konec světa. Třeba do Kanady, rozjet si kariéru tam...

Vyzvídal jsem už v jedenáctém baru, když mě něco trklo do nosu. On tu není úplně ztracený. Někoho tu přeci jen zná. Kurva, proč mě to nenapadlo už dřív?!

Kulíšku kulíšku....

Edíčku edíčku...

Tomášku tomášku...