When the sun goes down

XI.

Rychlými kroky jsem si to štrádoval za tím exotem. Teď jsem už stoprocentně přesvědčený, že ho nemiluju. Nenávidím ho. K smrti ho nenávidím.

Všechno bych mu dokázal odpustit, ale tohle tedy rozhodně ne. Na moji oblíbenou kšiltovku mi nikdo sahat nebude. Je to můj talisman štěstí, na který nemá právo dávat ty svoje špinavý pracky.

„Takže...co kdybychom si to dneska v noci zopakovali?" zaslechl jsem útržek rozhovoru, jak jsem se k nim blížil. Na moment jsem se zarazil. Ta nána se k němu lepila jako vosa na med. Ale koneckonců, ať si pro mě za mě dělají co chcou.

Já si jen vezmu zpátky co je moje a potom mi můžou oba leda tak políbit prdel. Koho vlastně vůbec zajímají? Správně, nikoho!

S novým odhodláním jsem tedy překonal zbývající vzdálenost. Jejich rozhovor okamžitě utichl, ale podle Kulichova hloupého šklebu si dovoluji odhadnout, že jde vše podle jeho plánu.

„Jeee, Ahoj Princezno. Nejspíš jsem vás ještě nestihl představit. Tohle je Luna," ukázal na dívku vedle sebe. Protočil jsem očima.

„Je mi úplně u prdele s kým se zahazuješ. Vrať mi, co je moje a pak si táhni ke všem čertům," prsknul jsem na něj hnusně a kompletně ignoroval dívčinu ruku.

„Takhle se snad chová k dámě, Princezno? Slušné vychování ti opravdu nic neříká. Budeme na něm muset zapracovat. Tedy hned po tom, co od tebe uslyším to nádherné kouzelné slovíčko," ušklíbl se a v odpověď naklonil hlavu na stranu.

Já mu dám kouzelné slovíčko! Znám jich spoustu. Třeba debile, imbecile, exote, kreténe... Stačí si vybrat. Tak které to dneska bude. Co takhle třeba-třeba lásko?

Teda co?! Počkat! Ne, žádné takové slovo neznám!

„Říkal jsi něco, Princezno?" lusknul mi prsty před očima. Sakra! Doufám, že jsem to neřekl nahlas. 

„Můžeme si promluvit někde jinde?" zeptal jsem se místo toho, čímž jsem se mu snažil naznačit, že přítomnost jeho nové slečny je mi kapánek nepříjemná.

„Awww. Tak že by jsi přeci jenom přišel k rozumu," obdivně zahvízdal. Propálil jsem ho pohledem. Vážně ho začínám dost nenávidět.

„Dáš nám minutku?" zeptal se svého doprovodu. Ta jen s úsměvem přikývla a mrkla na něj. Tak počkat? O co tady jde?

„Tak copak máš na srdíčku, Princezno?" popošli jsem kousek dál od ostatních, přestože nás všichni velmi nenápadně pozorovali.

„Vrať mi to," prsknul jsem už spíš frustrovaně než znechuceně. Polední noci jsem toho moc nenaspal. A to jen a pouze kvůli němu. Bohužel ne z toho důvodu, ze kterého bych chtěl...

„Už ses naučil prosit?" škodolibě se ušklíbnul a kompletně ignoroval moji podrážděnou náladu, což byla chyba. 

„Přestaň se chovat jako kretén," zavrčel jsem a taktak jsem se držel abych mu jednu nevrazil. Hodně rychle se jeho poškleb změnil v pohrdavý.

„Já že se chovám jako kretén? Co jsi v tom případě ty?" uchechtl se, ale nebylo v tom ani kapka pobavení. Nejspíš už mu se mnou taky ruply nervy.

„Vážně bylo nutný vyspat se s první holkou co potkáš? Co z toho máš?!" ano, akorát jsem mu potvrdil, že extrémně žárlím. Ale co na tom teď sejde?

„Tak o tohle ti jde? Nic jsem s ní neměl," tentokrát už se doopravdy zasmál. Zůstal jsem na něj překvapeně civět. Jak jako neměl? Však to sám říkal.

„Tak proč jsi to říkal?" zeptal jsem se už poměrně klidným hlasem. Dost mě tou informací zaskočil. Asi jsem opravdu až přespříliš sebestředný, že potřebuju hledat chyb u druhých.

„Přesně proto. Chtěl jsem abys žárlil. Abys věděl jaký to je," najednou zvážněl, což mu nebylo vůbec podobné. Ať už se jednalo o cokoliv, vždy překypoval těmi svými vtípky a kousavými poznámkami. 

„Jaký je co?" moc dobře jsem věděl, na co naráží. Ale moje ego to potřebovalo slyšet. Potřeboval jsem to slyšet přímo od něj, protož možná se potom konečně proberu.

„To TY se tady líbáš s kdekým," rozhodil kolem sebe rukama. Už jsem to konečně viděl. Teď když si přestal dělat ze všeho srandu, mohl jsme zahlédnout bolest v jeho obličeji. 

„Byla to posraná flaška. Proč z toho děláš takový drama?!" vypadlo ze mě dřív, než ta informace vůbec stihla dojít do mozku. Do prdele proč je můj vlastní mozek tak nehorázný kretén.

„A já si naivně myslel, že jsem konečně našel toho pravého, kvůli kterému jsem byl ochotný obětovat cokoliv. Vylézt ze své vlastní bubliny, přestat utíkat, kdykoliv se věci jen malinko pokoní, přestat se bát milovat. Hádám, že jsme se spletl," zamumlal, vrátil mi kšiltovku a vydal se zpátky směr hotel. 

-----

„Jak si myslíš, že to dopadlo?" zeptal se mě Svozka. Nespustil jsem z nich oči, od chvíle kdy odešli. Zamračeně jsem zakroutil hlavou.

„Soudě Kulichova sklopeného pohledu? Moc dobře ne," povzdechl jsem si. Doufal jsem, že už to konečně vyřeší. Přestože Jirka byla pořád samá srandička, poznal jsem, že ho to ve skutečnosti dost trápí. Taky se není čemu divit, když v tom lítal až po uši.

„Takže mám jít Suchošovi znovu promlouvat do duše. Skvělé! To jsem si vždycky přál," zaúpěl Svozka a vydal se pro útěchu za svým milovaným. Alepsoň někomu to v té lásce klape.

„A Šálička musí jít znovu uklidňovat Kulíška," zamumlal jsem si sám pro sebe a následoval toho nešťastlivce do hotelu. Už ani nevím, co bych mu na to řekl.

Nechal jsem mu pár minut náskok, než jsem se odvážil zaklepat na jeho dveře. Bez odezvy. Zkusil jsem to znovu, ale opět nic.

„Jirko? Prosím, otevři. To jsem já. Donesl jsem zmrzlinu," zavolal jsem na něj. Opravdu jsem v ruce svíral kýbl plný zmrzliny. Ta přeci pomáhá na všechno. 

„Jirko, nebuď takový mezek. Tu zmrzlinu potřebuješ!" snažil jsem se ho dál přesvědčit. Zkoušel jsem i vzít za kliku, jenomže ten mezek se vevnitř zamknul.

„Za chvíli přijdu znovu. A radím ti, abys otevřel," vzdal jsem to nakonec a vrátil se dolu za klukama.

Děkuji moc za 1k přečtení 

A doufám, že se máte lépe než já

Love you