When the sun goes down

XIII.

„Takže...pokud to chápu dobře. Došlo mezi nimi k jedné jediné puse, kvůli které ty teď hledáš nový domov?" zeptala se mě Luna. Nakukovala na mě zpoza napůl vypitého hrnku čaje. Měla nějaký speciální na spaní, protože se chystala jít spát, jenomže já ji svou existencí vyrušil.

„Je to hodně zjednodušená verze, ale ano," přikývnul jsem. Sám jsem se napil ze sklenice jakéhosi záhadného nápoje. Pokud jsem to dobře pochopil, šlo o nějakou verzi nealkoholického nápoje, který překypoval spoustou sladidel. Ale nijak zvlášť jsem si nestěžoval.

„Neuraz se, ale myslím si, že reaguješ trochu přehnaně. Jasný, beru v potaz, že vztahy nejsou úplně tvoje parketa, tudíž tohle pro tebe může být taková rada do života. Políbil ho. Jasně, chápu to. Přijde ti to jako kdyby tě zradil a tys to měl celou dobu přímo před očima. Bolí to. Jenže čeho jsem dneska mohla být svědkem, mrzí ho to. Copak sis nevšimnul, těch jeho smutných pohledů, co po tobě čas od času hází? Lituje toho co udělal. Nepotrápil už jsi ho dost? Není na čase konečně dostat rozum a v klidu si promluvit jaupko dva dospělí lidé?" poučovala mě, jako kdybych byl jen malé neposlušné dítě.

Nejhorší na tom je, že má pravdu. Přehnaně reaguje úplně na všechno, to je moje prokletí už od dětství. Nedal jsem mu ani pořádně prostor se k tomu vyjádřit.

„Můžu u tebe přespat? Jenom pro dnešek?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Zhluboka si povzdechla, jako kdybych snad byl pětileté dítě a ona moje matka, která už neví, co by si se mnou počala.

„Co mám s tebou dělat. Gauč je v obýváku," pokrčila nakonec rameny, než ji něco zaujalo na mobilu. Znepokojeně svraštila obočí. Na zlomek vteřiny na mě pohlédla, než začala něco psát. Takhle už to udělala párkrát, jenže mi nikdy nepřišlo, že by to stálo za pozornost.

Nechal jsem to být. Zmiňovala se, že má přítele. Nejspíš by se moc nadšeně netvářil, kdyby zjistil, že u sebe nechává přespávat cizího kluka.

„Všechno v pohodě?" zeptal jsem se nenuceně. S úsměvem přikývla. Sice se mi to moc nezdálo, ale ať už to bylo cokoliv, nejspíš mi do toho nic není.

„Nekoukneme třeba na film? Udělám popcorn a tak," navrhla. Vlastně proč ne. Asi bych stejně neusnul a dobrým jídlem taky nepohrdnu.

Šel jsem do obýváku, kde jsem se rozplácnul na gauč aka můj nový pelech. Vzal jsem do ruky ovladač a začal brouzdat na netflixu. Na co bych se vlastně rád kouknul? Nebo spíš na co se bude chtít kouknout má hostitelka?

Z rozhodování mě vytrhnul domovní zvonek. Zvláštní. Kdo tady co chce v jedenáct večer? I když já bych měl asi raději pomlčet.

„Dojdeš otevřít?" křídla na mě Luna z kuchyně. Nechápavě jsem svraštil obočí, přestože to nemohla vidět. Já? Proč já?

„Jsme u tebe doma," připomněl jsem jí, ale už jsem se pomalu zvedal zpátky na nohy. Co když tam bude třeba její přítel? Neříkám nic, přes držku zrovna dostat nepotřebuju.

„Mám špinavé ruce. Navíc to bude nejspíš jen sousedka, volala, že se staví," odpověděla mi. No super, musím znovu vytasit se svojí supr čupr španělštinou, to bude bomba.

Pomalu jsem se došoural ke dveřím. Bez rozmyslu jsem vzal za kliku. Ale tak rychle, jak jsem dveře otevřel, jsem je chtěl opět přibouchnout. Bohužel, noční vetřelec měl rychlejší reflexy jak já.

————

„Tomí? Nechceš se trochu prospat? Sedíš tady skoro po tmě už asi tři hodiny. Jsi zakuklený v té své mikině a jenom si něco kreslíš do skicu. Myslím, že by ti spánek prospěl, notak," snažil se mě asi už po páté přesvědčit Svozka.

Záporně jsem zavrtěl hlavou. Nechci jít spát. Stejně bych neusnul. Jediné co chci, je jít ven a najít svého Kulíška. Jenomže to mě kluci nenechají. Říkají, že Eda ho najde a já vím, že jo. Ale tak nějak mi přijde, že bych to měl být já, kdo ho půjde hledat.

„No dobře. A nepotřebuješ něco? Cokoliv?" pokračoval klasicky se svou druhou otázkou. Přijdu si teď jako malé miminko, o které se musí starat chůva.

„Jsem v pohodě," zamumlal jsem a bez dalšího otálení se pustil zpátky do práce. Potřeboval jsem, aby byl ten obrázek dokonalý.

Se slovy mi to nikdy nešlo. Nikdy jsem nedokázal vyjádřit svoje pocity, jak se cítím, co mě trápí, co se právě odehrává v mé hlavě.

Za to když jste mi dali do ruky tužku a papír? Všechno jsem to dokázal přenést do kresby. Bylo to o tolik snazší vyjádřit všechny ty nepopsatelné emoce.

Pro některé pocity ani neexistovala slova, ale ty precizní tahy tužkou dokázaly vyřknout všechen ten zmatek a dát mu nějaký řád.

Kreslil jsem a kreslil dál. Nešlo tolik ani o jeden obrázek jako spíš o sekvenci. Krátký příběh inspirovaný Jirkovou oblíbenou písničkou.

Maybe i just wanna be yours...

———

„Co tady kurva děláš?!" rozkřičel jsem se na něj, když mi došlo, že už se ho bohužel nemám jak zbavit.

„Ale, jenom hledám jednoho takového idiota. Neviděl jsi ho náhodou?" kysele se zašklebil. Protočil jsem očima.

„Já ti nevím. Ale kousek odsud je hotel, kde jich je jak kytek v botanické zahradě. Můžu ti dát adresu, jestli o ni stojíš," ironicky jsem se usmál a s protočením očí se vrátil zpátky do domu.

Připravte se na přednášku za tři, dva, jedna...

„Takže hošánku teď mě dobře poslouchej. Kvůli tobě už běhám po městě tři hodiny. Klukům začínají pomalu docházet výmluvy, kde jsme, protože trenér nás očividně shání. Obešel jsem každičký klub, který tady je. Utratil skoro polovinu svých peněz, za což mi jen tam mimochodem samozřejmě zaplatíš. Tvůj milovaný nejspíš upadl do posledního stadia depresí a já sám tomu moc nepomohl. A pokud ti to ještě nedošlo, celým tím svým divadlem, trestáš akorát sám sebe," vyplivnul na jeden nádech.

„Nikdo se tě o nic z toho neprosil," pohrdavě jsem si odfrknul. No jasně. Kvůli mně. Kdo jiný by za to taky mohl, že?

„Doufám, že se ho odsud hezky rychle odvedeš, Edmundo. Celou noc bych s ním asi nepřežila," skočila nám do rozhovoru Luna.

Samozřejmě, že mu zavolala. Vůbec mě to nepřekvapuje. Celý vesmír se spolčil proti mně.

Teď nevím kdo je větší hysterka. Jestli mistr Kulíšek nebo mistr Suchánek.