When the sun goes down

VII.

„Pusť mě dolu!" řval jsem na něj už asi po sto osmdesáté. Myslíte si, že mě pustil? Ne ani za nic. Akorát se mi ještě vysmál, imbecil jeden.

„Když hezky poprosíš," sice jsem mu neviděl do ksichtu, ale je mi jasné, že se u toho šklebí. Divím se, že se mu moje těžké tělo ještě nepřineslo.

„O nic tě prosit nebudu, nikdy!" odseknul jsem mu. Co si o sobě jako myslí? Že snad budu dělat jak si píská? To sotva.

„To si povíme za chvíli, až přede mnou budeš klečet," prozpěvoval si dál. Chtěl jsem mu něco namítnout, ale pak jsem ucítil jeho dlaň opět na mém pozadí a raději jsem zmlknul. Zabořil jsem obličej do jeho zad a doufal, že nepotkáme ani živáčka, protože bych se za sebe musel stydět.

„Připravený na svůj trestík?" zeptal se mě, když jsme dorazily k hotelu. Že by se mě ale obtěžoval položit na zem? Neee, to mladého pána nenapadlo.

„Trestík dostanete oba dva, vy smradi! Víte vůbec kolik?! Nehledě na to, že z vás ten chlast cítím na míle daleko?! Chce mi snad jeden z vás k tomu něco říct?" přivítal nás trenér. Do prdele! A ten idiot mě nemohl kurva pustit na zem, tudíž měl trenér výhled na mé ctěné pozadí. Můžete mě zahrabat někam hodně hluboko, prosím?

„Víte pane trenér. Tady Tomášek se nám zatoulal, takže jsme ho musel najít a zachránit ze spárů nepřítele. Ale teď už je v bezpečí pod mými ochrannými křídly a nic se mu nestane. Tedy...ne nic co by se mu nelíbilo samozřejmě," plácal ten mamlas. Přísahám, že až mě pustí, ublížím já jemu!

„To že spolu budete šukat každou noc už dávno víme všichni. Ale bylo by od vás hezké, kdyby jste si schovali trochu té energie i na tréninky, jasný? Takže teď mi zmizte z očí a zítra si dáte pár koleček navíc. Však oni vás ty vaše puberťácké hormony brzy opustí," změřil si nás přísným pohledem.

Jirka mu zasalutoval a stále se mnou přehozeným přes rameno začal stoupat po schodech nahoru.

„Tak a teď alou do postele. Pokračovat budeme zase příště, princezno," líbnul mě na čelo, následně mě nezapomněl plácnout přes zadek a zamířil si to do svého pokoje.

Zaplul jsem do pokoje, kde už Svozka dávno běhal někde v říši spánku. Hodil jsem si rychlou studenou sprchu, oblékl se do pyžama a zalezl si do své postýlky.

Nemůžu uvěřit tomu, co se mnou to princátko dělá. Poslouchal jsem ho na slovo jako dobře vycvičený pejsek a vůbec jsme se nebránil žádným jeho plánům. Hrál jsem ty jeho hry, přesně jak si naplánoval.

Ale možná je čas hrát na chvíli zase podle mě. Protože není nic víc hot, než když druhá osoba žárlí. A já chci aby žárlil.

———

„Takže, mluv," přivítal mě v pokoji Edíček. No to mi tu ještě chybělo. Dovolil jsem mu snad, aby se mi nastěhoval do pokoje? Ne! Tak ať si zaleze tam odkud vylez.

„Mluvit o čem?" hrál jsem blbého, přestože jsem moc dobře znal důvod jeho návštěvy. Chce vědět veškeré drby, aby si je pak mohli s klukama mezi sebou předat.

„S klukama jsme se vsadili a já chci vyhrát. Takže se s ním musíš vychrápat do konce tohoto týdne, jinak budu od tebe žádat odškodnění," založil si ruce na hrudi.

„Teď se možná překonám a tu svatbu odložím. Nemůžeš přeci vyhrát podvodem, to by nebylo fair," ušklíbnul jsem se na něj.

„Díky mně jsi ho vůbec poznal, měl bys mi děkovat," urazil se jako malé dítě. Proč jsem si jako špeha vybral zrovna jeho?!

———

Druhý den ráno jsme si opravdu museli dát s princeznou pár kiláků navíc. On si hrál na uraženého a odmítal se mnou mluvit, zatímco já si běhal spokojeně pár kroků za ním, abych měl krásný výhled.

„To už se ti to neokoukalo?" zeptal se po chvilce a zpomalil, aby mohl běžet vedle mě. Sice bych se rád dál díval, ale rozhovor s ním bude možná větší zábava.

„Tvůj dokonalý zadeček? Nikdy!" ušklíbnul jsem se a on si tiše odfrknul. Nejspíš můj kompliment příliš neocenil.

„Víš, za svůj chabý život jsem už vystřídal docela dost partnerů...nikdo mi nikdy neřekl, že bych byl krásný. A ty to říkáš prakticky pořád. Proč?" zeptal se vážně. Pro dnešek asi konec srandy. Ale když jsme v noci přemýšlel, že bych s ním zkusil jít do vážného vztahu, takových rozhovorů povedeme ještě několik.

„Protože je to pravda. Jsi nádherný! Podíval ses někdy do zrcadla? Já si v životě taky začal se spoustou lidí, ale nikdo mě nikdy neučaroval jako ty. Máš v sobě takovou jiskřičku, něco...co mě k tobě neustále táhne. Nějak jsi mi ukázal, že možná i já si zasloužím trochu té lásky," zamumlal jsme. Na to, že mi komunikace s lidmi nikdy moc nešla, jsem si nevedl zas až tak špatně, ne?

„Takže...ti na mě opravdu záleží..? Protože mě život naučil, že jsem všem jenom na obtíž. Až skončí léto, oficiálně se ze mě stane bezdomovec. Táta řekl, že buzíka živit nebude," hořce se zasmál. Asi by mě nikdy nenapadlo, že to má v životě tak těžký. Ale...on nejspíš očekává že můj život je kdoví jak dokonalý, přestože opak je pravdou.

„Nebudeš bezdomovec. Můžeš bydlet se mnou. Tedy...pokud ti nevadí, že se budeme každý měsíc stěhovat. To víš, dělání průserů je moje oblíbená záležitost," pokusil jsem se to trochu odlehčit.

„Jo. Protože tvoji rodiče si to můžou dovolit, promiň, ale nejsem žádná charita, na které si můžeš něco dokazovat," odpověděl mi kousavě. Au! To docela bolelo.

„Nejsou to mí rodiče," křiknul jsem na něj, když zase nasadil tempo, aby se mi vzdálil.

„Jenom dva lidi kteří mě splodili," dodal jsem a on se zastavil. Nevím jestli ho to opravdu zajímalo, nebo byl jen zvědaví, ale já měl potřebu to někomu konečně říct. Někomu se svěřit.

„Poslali mě pryč hned jak dostali první  příležitost. Jediná připomínka je balík peněz, který mi každý měsíc posílají nebo když mě potřebujou vysekat z průseru. Víš kdy jsem je naposledy viděl? Před pěti lety. A to jen protože jsem je náhodou potkal na ulici," vysvětlil jsem mu, přestože jsem mu nic z toho nedlužil.

„To mě mrzí. Stejně si myslím, že to nebude fungovat. Až léto skončí, každý si půjdeme vlastní cestou," a s těmi slovy zmizel.

Fajn! Výzva přijata. Však si povíme na konci léta, až se ke mě nastěhuje. A já ho konečně budu mít pro sebe.

Už ani nevím co k tomu říct...