When the sun goes down

II.

„Teď mě poslouchejte, smradi.  Máme dvacetiminutovou přestávku, takže si vyprázdněte měchýře a vraťte se zpátky do busu. Kdo se nestihne vrátit jeho problém. Osud máte už ve vlastních rukou," zařval přes celý bus trenér, čímž mě probral z mého nádherného spánku. Debil jeden.

Společně s klukama jsme se vyhrabali z busu ven. Mohlo být kolem jedné v noci, tudíž jsem sotva viděl na krok a na zemi se zrovna povaloval úplně kreténský šutr. Co si o sobě vůbec myslí?! Ležet mi v cestě.

Z pádu mě ale ušetřili dvě silné paže, které se mi omotaly kolem pasu. Překvapeně jsem vzhlédl, ale když jsem zjistil, kdo mě to chytil, můj rozmrzelý výraz se ještě prohloubil.

Než jsem usnul, chvíli jsem si s ním ještě psal. A došel jsem k závěru, že ho vlastně nenávidím. Je to naprostý namyšlený, povýšenecký kretén. To jeho milé chování, je falešné stejně jako všechny moje doklady.

„Vím, že jsi do mě udělanej, ale klanět se mi ještě nemusíš," škodolibě se ušklíbne.

„To by mě v životě ani nenapadlo, princátko," odseknu mu nazpátek a co nejrychleji se dostanu z jeho sevření.

Slyším za sebou jeho pobavený smích, který mě naprosto dohání k šílenství. Je jen otázkou času, kdy mě začne srát natolik, že mu jednu vrazím. I když v jeho případě se toho nejspíš nikdy nedožijeme. Sám řekl, že odsud co nejrychleji zmizí, čímž nám všem prokáže obrovskou laskavost.

„Vy na to jdete jinak rychle," šťouchne mě do ramene Svozka. Zpražím ho pohledem, než se vydám na benzínku ukradnout si něco málo k jídlu. Po spánku mám vždycky extrémní hlad.

„Ale no tak. Snad už jste se nestihli porvat, vždyť jste spolu ani nemluvili," on se nikdy nenechá jen tak odbít.

„Je to kretén. Namyšelnej povýšeneckej kretén," zamumlal jsem nazpátek, aniž bych se na něj podíval. To by mě taky mohlo stát moc námahy.

„A k tomu jsi došel jak?" popadne mě za rameno a donutí mě se tak na něj podívat. Znovu ho propaluju pohledem, ale jemu to je jak se zdá dost jedno.

„Počkat! Nech mě hádat. Odmítl tě, co?" vítězoslavně se ušklíbne, když jsem ho propaloval pohledem ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.

„Někdo ti to ego už srazit musel," křikne po mně Špáča. Jako odpověď mu pošlu prostředníček. Fakt kokoti toto. S kým se to bavím?

V rychlosti popadnu vytouženou svačinku, zaplatím a zmizím v autobuse dřív, než mě zase někdo začne otravovat se svými otázkami.

Avšak na svém místě jsem našel tabulku mojí oblíbené čokolády se spěšně napsaným vzkazem.

Přece se na mě nebudeš zlobit, kotě xx

Neubránil jsem se mírnému úsměvu. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem něco dostal. A dárky je jedna z mála věcí, jak si mě jednoduše koupit.

„Co se tu culíš jak měsíček na hnoji?" ozval se za mnou Svozkův hlas. To už se vrátili? Doufal jsem, že si od nich odpočinu o trochu déle.

„Nic," odseknul jsem mu a vzkaz i s čokoládou schoval v kapse od mikiny. Měli by zbytečně moc otázek a ještě by vznikli drby. O to v tuhle chvíli fakt nestojím.

Jedna věc mě ale zarazila. Jak kurva mohl vědět, jakou čokoládu mám nejraději?!

PainInTheAss: ještě se zlobíš?

Me: možná...

PainInTheAss: to ti mám příště koupit celou továrnu na čokoládu?

Me: bránit se nebudu

PainInTheAss: jak si jeho výsost přeje

Me: tak hele, to TY jsi tady princátko

PainInTheAss: a ty jsi moje princezna

Me: nenávidím tě

PainInTheAss: taky tě miluju, kotě xx

„Mám se ptát, s kým si to pořád píšeš?" zamumlal rozespalý Svozka, ale na tváři mu pohrával pobavený úšklebek.

„Jdi do prdele," protočil jsem nad ním očima. Ani nevím, proč jsem na něj tak nepříjemný. Nic mi neudělal, ale já mám asi nějakou blbou náladu. Možná to, že jsem teď bezďák, na mě má přeci jenom nějaký efekt.

„Sorry, ale ta tvoje už je zabraná," nenechá se mojí náladou nijak zaobírat. Pako jedno. Nevím, co bych dělal, kdybych ho neměl.

„A teď běž spát, nebo budeš hned na prvním tréninku úplně mrtvej," sebere mi mobil, ale já ani neprotestuju. Má pravdu.

„Ano, mami," ušklíbnu se, zachumlám se do mikiny a do pár vteřin spím, jako když mě do vody hodí.

——————

„Během dopoledne máte čas se zabydlet na pokojích, a protože k nám byl majitel velice milý, každý máte svůj vlastní, takže se nemusíte poprat o to, kdo s kým a kde bude. Oběd bude o půl jedné, takže tak ve dvě se sejdeme tady venku. Prosím, ve sportovním oblečení, dáme si pár kiláčků," obeznámil nás trenér.

„Ty vole! Snad si nemyslí, že tady budeme celé léto běhat?! Je tu vedro na chcípnutí, nutit nás v tom běhat by mělo být trestné," křiknul jsem na kluky, kteří jen souhlasně přikývli.

„Pojď. Musíme si najít pokoje vedle sebe," pobídl mě Svozka, načež jsme se vydali na recepci. Recepční byla hezká malá brunetka, nejspíš tu má brigádu. Se zářivý úsměvem nám podala klíče od pokojů dle našich požadavků, než se začala věnovat někomu dalšímu.

„Co kdybychom se sešli večer u mě v pokoji? Trošku popijem, kluci budou určitě pro," navrhnu cestou po schodech. Dostali jsme nejvyšší patro, což je na jednu stranu na hovno, ale od trenérova pokoje jsme nejdál, co to jde.

„Chceš se ztřískat hned první noc? Myslíš, že je to dobrý nápad?" zaváhá Svozka. Mávnu nad tím rukou. Stejně nakonec bude souhlasit.

„Ten nejlepší," odpoví mu Šalé a ostatní kluci jenom nadšeně přikývnou. Takže je rozhodnuto. Večer se pije, první neprvní večer. Ať si trenér třeba trhne ploutví, co já vím.

Mám pokoj nejdál. Skoro až na konci chodby. Tam už zbývají pouze jedny dveře, které jsou dokonale schované, že by je člověk normálně přehlédl.

Nepřekvapuje mě, že do nich zachází zrovna on. Nenápadně zmizí všem z očí a vzhledem k tomu, že tu nikoho nezná a doposud nevyhledával potřebu se s někým seznámit...

Vždyť...sám řekl, že odsud co nejrychleji zmizí...

Při té myšlence mi trochu poklesly koutky úst. Docela bych ho chtěl poznat. Něco mě k němu táhne, asi zvědavost nebo nevím co.

Jenomže vím, že nesmím. Protože to vede k citům a to je zakázaná zóna.

Nechat se sbalit, nechat se ojet a nechat se odkopnout. Přesně v tomto pořadí. Ne jinak.

Hi loves, je tu další kapitolka. Co na ni říkáte?

Pac a pusu, užívejte prázdniny

<33