When the sun goes down

IV.

„Tak tady jsi! S klukama už tě tady hledáme skoro půl hodiny," zjevil se přede mnou Svozka. To už jsem tady seděl tak dlouho? Přišlo mi to sotva pár minut.

„Hmm," zamručel jsem v odpověď neurčitě. Myšlenkami jsem stále létal úplně někde jinde.

„Kulich nás začíná shánět. V tuhle dobu bychom se měli tak nějak vracet. Co tu vůbec sedíš jak kakabus? Máš krámy nebo co?" zvedl mě na nohy a táhnul směrem zpátky k hotelu.

„Kdybych měl krámy, ležel bys už dávno na zemi úplně tuhý," odseknul jsem mu a vyprostil se z jeho sevření. Vlastně ani nevím, proč jsem tak protivný. Nikdo mi nic neudělal a ještě před chvílí jsem si povídal s tím nejhezčím klukem v celém vesmíru.

Nechápu, co mě tolik naštvalo. Možná ten fakt, že se snažil naznačit, že opět zmizí. Že mu na mně nezáleží tolik, aby se alespoň jednou pokusil zůstat a hned neutíkat. Netuším, co se mu honí hlavou, ani proč je jeho obranný mechanismus zrovna utíkání, ale jestli mě život něco naučil, je to to, že nemůžeme soudit chování ostatních, dokud nevíme, proč se tak chovají.

Potkal jsem už spoustu lidí, kteří mnou pohrdají jenom proto, z jaké "rodiny" pocházím. Jenom proto, že moje máma se předávkovala a táta je agresivní homofobní alkoholik, se mnou lidi jednali jako s nimi rovnými. Jako bych snad byl úplně stejný.

Přiznávám, že nějaký ten alkoholismus jsem po fotrovi zdědil, ale nechovám se kvůli tomu jako hovado. Naopak. Vždycky mě to uvolní a je se mnou zábava.

„Můžu mít otázku?" Málem jsem zapomněl, že Svozka jde celou dobu vedle mě. Dělá to ze mě špatného kamaráda.

„Jasně," usmál jsem se a přátelsky mu dal pěstí do ramene. Úsměv nebo spíš úšklebek mi opětoval.

„Je to jen další jednorázovka, nebo to poprvé myslíš vážně?" zeptal se bez okolků. Chvíli jsem ho zaraženě pozoroval. Nikdy ho nezajímalo s kým a proč jsem. Nekecal mi do vztahů.

„Víš, že vztahy neumím," pokrčil jsem neurčitě rameny. Byla to pravda. Neuměl jsem si nikoho udržet déle než dva týdny. Proto jsem nakonec jakoukoliv snahu o vztahy vzdal.

„Jen nechci, aby jste si navzájem ublížili. Možná byste si to měli mezi sebou vyjasnit dřív, než mezi vámi něco proběhne," navrhnul mi. To už jsme stihli dojít ke zbytku skupinky, takže jsem musel ztišit hlas, aby nás nikdo neslyšel.

„Jo, neboj. Nic z toho nebude," zamumlal jsem, než jsme se dali do lehkého klusu, abychom působili alespoň trochu zadýchaně. Přeci jen jsme teď běželi desítku.

——————

Po krátké přednášce nás trenér konečně pustil na snídani. Neměl jsem hlad, když jsem jedl před chvílí, ale přesto jsem s klukama šel, abych jim nemusel nic moc vysvětlovat.

Trochu mě zamrzelo, když jsem jednu určitou osobu na snídani nezahlédl, ale konec konců mi nic nedlužil. Nic se mezi námi nestalo a ani nestane.

Jak jsem se nad tím více zamyslel, bylo mi ho vlastně dost líto. Řekl, že nemá kamarády. A z doslechu ani nevídá často své rodiče, tipuju maximálně jednou za jeden dva měsíce. Znamená to tedy, že nemá vůbec nikoho? Celý život si tak žije...sám? Nemá nikoho s kým by se vídal, povídal si, dělal průsery? Jak osamělý musí mít život?

„Musím si něco zařídit," zamumlal jsem a aniž bych čekal na odpověď, zmizel jsem od stolu. Kluci po mně sice křičeli nějaké ty otázky, ale já je kompletně ignoroval.

Cestou do schodů jsem se snažil zformulovat myšlenky. Promyslet si, jak konverzaci začít, protože jakýkoliv způsob mi připadal divný. Upřímně, to mám jako jen tak přijít a říct: 'hele nejradši bych si to s tebou rozdal tady a teď, ale z praktických důvodu na to budeme muset zapomenout.'

Opravdu skvělé téma na řešení. Do čeho jsem se to zase pustil? Proč to vůbec dělám? Nemůžeme si to prostě rozdat a pak předstírat, že se nic nestalo? Docela mi tenhle způsob vyhovuje.

Nervozitou se mi potily ruce, avšak nakonec jsem přemohl veškeré obavy a jednoduše zaklepal. Dlouho se nic nedělo, takže jsem se chtěl otočit a odejít, když v tom se dveře otevřeli. A můj výhled celou situaci akorát více zkomplikoval.

„¡Hola, cariño!" ušklíbnul se na mě. Moc rád bych věděl, co mi to vlastně řekl, ale na to jsem byl až moc zaneprázdněný zkoumáním jeho dokonale vypracovaného hrudníku.

Už jsem zmínil, že je bez trička? Nebo to, že se opíral o rám dveří přesně, jak to vždy píšou v knížkách? Nebo to, jak mu ten jeho rošťácký úsměv úplně sluší?

„Eh...mů-můžu...můžu na chvilku?" zakoktal jsem se, za což jsem si v duchu dostatečně nafackoval. Ale můžu já za to, že se tady promenáduje polonahý? A byl by schopný si to celé schválně naplánovat?

„Jen pojď, kotě," pokynul mi hlavou, abych šel dovnitř. Přestože jsme tu byli sotva druhý den, po pokoji se mu válelo nehorázně moc oblečení, avšak nic jsem mu nevyčítal. U mě to nejspíš vypadá ještě hůř.

„Takže co potřebuješ?" zavřel za námi dveře a rozvalil se na posteli jakoby nic. Když ale postřehl vážnost mého výrazu, sednul si do tureckého sedu a poplácal na místo vedle sebe, kde jsem se následně uvelebil.

„Tak fajn," rozhodl jsem se přejít rovnou k věci, bez zbytečných keců.

„Protože ani jeden z nás není slepý, všimnul sis, že po tobě jedu a ty zase po mně. O tom žádná diskuze. Ale vzhledem k situaci a našim schopnostem, bude rozumnější tuto část naprosto vynechat a profesionálně zůstat pouze v té kamarádské zóně," vychrlil jsem na něj na jeden nádech.

„Naprosto s tebou souhlasím," odpověděl téměř okamžitě. Očividně se mu dost ulevilo. Ostatně to mně taky.

Nakonec to celá situace proběhla snadněji než jsem si myslel. Oba jsme se shodli na stejné věci, takže konec flirtování a podobných keců. Nastává mezi námi čistě kamarádský vztah.

Jenomže už když jsem vycházel z pokoje, věděl jsem, že tak jednoduché to nebude. Spíš vůbec. Až moc mě přitahoval na to, abych ho jen tak nechal být. Nechat si ujít takovou příležitost pro mě bylo zkrátka absolutně nepřípustné.

Koneckonců, víte jak se to říká.

Kamarád taky rád...

Hi loves,

další kapitolka je tady a doufám, že se všichni máte lépe než momentálně já.

Love you

<33