Z nočního stolku seberu mobil a peněženku. Vše rychle naházím do batohu, hodím ho na záda a potichu se vykradu z pokoje.
Na chodbě je ticho a tma. Ještě aby ne. Jsou tři ráno. Došourám se ke schodišti, jenomže kdybych chtěl jít hlavním vchodem, musel bych projít přes recepční, která by zburcovala snad celý hotel.
Přejdu tedy na druhou stranu a pokusím se vyplížit oknem. Třetí patro je sice vysoko, ale jenom metr ode mě roste strom, tudíž to nebude problém.
Už už se chystám skočit, když v tom to uslyším. Ten líbezný zvonivý smích. Tak čistý a nádherný až mi z něj přejede mráz po zádech.
Chtěl jsem zdrhnout.
Ale moje zvědavost a touha dostáli jiného názoru.
Mozek ví, co je správné, avšak naše rozhodnutí vždy činí srdce. I přesto, že to bude bolet.
A proto jsem skočil...
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Dobře, dobře. Mám slabost pro dramatičnost. Ale moje přistání nebylo zrovna ladné, neboť jsem narazil čumákem na podlahu.
„Kurva," zaklel jsem a raději zmizel u sebe v pokoji dříve, než někdo půjde kolem. Takovou potupu bych nesnesl.
Pro jistotu za sebou dveře zamknu, než odhodím batoh zpátky do rohu místnosti. Stále v oblečení skočím do postele, kde se pořádně zachumlám do peřin.
Jsem kretén, takže mi celý den valila klimatizace na maximum, tudíž tady teď musí být jak na severním pólu.
„Idiote," odfrknu si sám nad sebou, svými životními rozhodnutími, nevím čím vším ještě, než nakonec zavřu oči ve snaze jít spát. Ale to by pánové od vedle nesměli dělat takový bordel.
Po hodině jsem snahu usnout vzdal. Unaveně jsem se vypotácel z pokoje, nebudu lhát, dnešní běh dal přeci jen docela zabrat.
Znovu jsem vylezl do tmavé chodby a aniž bych se namáhal rozsvěcet světlo, sebevědomě jsem vešel do vedlejšího pokoje. Zvědavě se na mě upřely všechny pohledy. Copak já můžu za to, jak nádherný a dokonalý jsem?
„Hele chápu, že se vám teď všem postavil, ale někteří z nás používají tu věc na krku, tudíž se snaží spát, aby nechcípli hned zítra ráno," zamumlal jsem nenuceně, přičemž si založil ruce na prsou.
Všichni už začínali vykazovat známky opilosti. Doufám, že brzy vytuhnou úplně. Idioti, nejspíš je nikdo nikdy nenaučil pít.
„Awww. Princátko nás poctilo svou návštěvou," zamumlal brunetek a propaloval mě svýma studánkově modrýma očima.
„Princátko by chtělo spát," protočil jsem očima. Část mě sice chtěla zůstat, ale ta rozumnější rozhodla, že bych se měl vrátit a alespoň trochu se vyspat.
ČTEŠ
When the sun goes down
FanfictionSlaná voda mi příjemně zchladila rozpálenou pokožku. Už chvíli jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, ale přes tmu a chabé měsíční světlo nešlo nic vidět. A přesně v tu chvíli jsem se začal topit.
