Patřící - Adventní kalendář 2023

Kapitola 2 - Společně

O rok dříve
Borůvka se probudil jako první. Opatrně, aby nevzbudil Roztomilou s Krystal, se zvedl a vyšel z ven jeskyně.
Z nebe padaly malé sněhové vločky. Na zemi ležely pořád hromady sněhu.
Sedl si do sněhu vedle vzrostlého dubu, u kterého byl pohřben Starý. Nikdo jiný by to již ale nepoznal, protože sníh zakryl všechny stopy.
Kdyby ho tenkrát Starý nevytáhl z jezera, Borůvka by dávno již nežil. To jemu vděčí za svůj život. A taky Starý ho naučil, jak přežít v kruté zimě.
Zaslechl kroky, a když se otočil, uviděl Krystal.
,,Měli bychom pokračovat v cestě." připomněla mu jemně Krystal.
,,Já vím.'' souhlasil Borůvka. Včera se na tom domluvili. Tady v okolí bylo málo potravy. Potřebovali místo, kde budou moct lovit tak, aby nehladověli. Taky se nacházely na území kousek od psí smečky, kde Borůvka s Krystal nějakou dobu žili. Věděl že v psí smečce by měli o potravu postaráno, ale Borůvka se tam necítil dobře. Cítil se jako vlk, kterému se všichni vyhýbali, v psí smečce a to taky tenkrát byl.
Z doupěte vyšla poslední vlčice, která měla stejně jako Borůvka sněhobílí kožich. Byla to jeho sestra Roztomilá, kterou vyhnali z vlčí smečky po smrti jejich matky.
,,Půjdeme nejdřív na lov nebo rovnou vyrazíme?" zajímalo Roztomilou a sedla si vedle Krystal.
Borůvka se zvedl a otřepal ze sebe sníh ,,Ulovil bych něco až cestou.'' navrhl Borůvka ,,I tak jsme tady kvůli mně zůstali několik dní.''
,,To nevadí. Aspoň jsme nabrali sílu na další cestu.'' zavrtěla ocasem Krystal.
Roztomilá se taktéž zvedla a otřásla ze sebe malé sněhové vločky ,,Můžeme tedy vyrazit a něco si ulovíme cestou.''
Tři vlci vyrazili sněhem. Zanechávaly za sebou stopy ve sněhu, které postupně zapadaly sněhem. Za pár hodin již nikdo nepozná, že tudy šli.  Nevěděly kam jdou. Jenom mířili dál od psí smečky.
Po pár hodinách chůze narazili na slabou stopu nějakého zvířete. Rozhodli se pustit po ní.
Poznali v té stopě zajíce, který tu musel projít před nějakou dobu. Netrvalo jim dlouho, když stopa zesílila, a před sebou uviděli jednoho vyhublého zajíce, jak se snaží vyhrabat ze sněhu trsy trávy.
Borůvka se plazil těsně nad zemí směrem k zajíci. V jednu chvíli zajíc zvedl hlavu a zaposlouchal se. Borůvka strnul na místě stejně jako Krystal s Roztomilou. Potřebovali toho zajíce chytit. Dalšího dnes už neuloví, protože se začínalo stmívat.
Vmžiku se vymrštil ze země a skočil po kořisti. Zajíc se rozběhl pryč, ale Borůvka ho rychle ulovil.
,,Skvělé.'' radovala se Krystal.
,,Dnes jsme měli štěstí.'' souhlasila jeho sestra Roztomilá.
Spravedlivě se o zajíce rozdělili. Nezáleželo na tom, kdo ho ulovil. Žili společně v malé smečce a o všechno se spravedlivě dělili. Zajíc byl vyhublý, ale na zasycení tří mladých vlků stačil.
Než dojedli, tak se úplně setmělo.
,,Budeme pokračovat i po tmě?" zeptal se Borůvka.
,,Můžeme.'' odpověděla Krystal a zvedla se na nohy.
,,Zvlášť, když jsme se teď najedli.'' dodala Roztomilá, která z nich byla nejhubenější. Podepsalo se na ní strádání ve vlčí smečce, kde se Borůvka i Roztomilá narodili. Také se jí moc nedařilo samotné lovit, než Borůvka a Krystal odešli ze psí smečky a začali společně lovit. Vždy měli mnohem větší šanci něco ulovit tři vlci než jeden.
Vyrazili tedy dál do tmavé noci. Z oblohy jim na cestu svítil měsíc spolu s hvězdami.