Father's Enemy {A Captain America's Daughter fanfic} (CZ transtation)

Kapitola šestá

,,Warum hast du ihr zu leben?" (Proč jste ji nechal žít?) zeptal se Němec "Alberta".

,,Sie hinterfragen Sie mich nicht! Ich weiB, was ich tue!" (Nevyptávej se mě! Vím, co dělám!) odpověděl naštvaně.

,,Sie wachsen weich! (Začínáte měknout!) vyprskl na něj.

Tohle "Alberta" rozzlobilo. Zatnul a uvolnil pěst. ,,Was hast du gesagt?" (Co jsi to řekl?)

,,Ich sagte: Ihr wachsendes weich!" (Řekl jsem, že měknete!) Pohyboval se na nebezpečné půdě. Ne mnoho lidí mohlo "Albertovi" říct, že měkne a žít dost dlouho na to, aby o tom mohli vyprávět. "Albert" se začal třást vzteky. Muž okamžitě zalitoval svého výbuchu, když ho "Albert" uhodil do obličeje. Muž zavrávoral a spadl na zem.

,,Von nun an den Sie sich erinnern Sie zu platziernen." (Od teď snad budeš znát své místo.)

,,Ja, Herr Schmidt."

*****************************

Catalina balancovala na okraji nemocničního lůžka. Všechno v jejím těle bolelo. Nejvíce ale její bok, také kvůli tomu, že jí trvalo téměř půl hodiny jen se dostat do této pozice. Opatrně prozkoumala pokoj, kdyby tam náhodou byly její zbraně a technika, ale pokoj obsahoval pouze nezbytné lékařské vybavení. Nebyla překvapená, když tam nic nenašla. Pochybovala, že by tam "Albert" nechal zbraně s nebezpečným agentem. No, v tuto chvíli tak nebezpečná nebyla. Pomalu se sesouvala z lůžka na zem. Zatnula zuby, když ji začaly bolet postřelená místa. Bylo jí jasné, že pokud bude pokračovat, bude ji to bolet ještě víc ale ignorovala to. Položila obě chodidla na zem. Zachytila se stolu, pokoušejíc se udržet rovnováhu. Povedlo se jí to a postoupila o krok dopředu. Její bok si stále stěžoval ale ta bolest se už dala snést. Postoupila o další krok a pak o další. Pustila se stolu a připravila se na další krok. Podlomily se jí ale kolena a Catalině se zamotala hlava. Chvíli počkala, dokud ji závrať nepřešla. Pokračovala dál a snažila se zůstat ve stoje pomocí čehokoliv, čeho se mohla chytit. Když se dostala ke dveřím, k jejímu překvapení se s tichým zasyčením otevřely. Přemýšlela, proč nebyly zamknuté. Pravděpodobně nepředpokládali, že by dokázala jen vstát. Po otci také zdědila rychlé hojení, díky nimž byla silnější, rychlejší a odolnější.

,,Warum hast du ihr zu leben?" Catalina uslyšela zvednuté hlasy dole v chodbě. Mluvili německy, takže neměla ani ponětí, co říkají. Opřela se jednou rukou o zeď a zamířila k těm hlasům. Ty byly čím dál víc hlasitější. Nakoukla za roh a viděla muže, který s ní už dřív mluvil a ještě jednoho. Ten druhý byl menší, s blonďatými vlasy. Bylo očividné, že se hádají.

,,Ich sagte: Ihr wachsendes weich!" zakřičel blonďák na toho druhého. "Albert"zatnul pěsti. Wow, cokoliv řekl, tak to říkat neměl, myslela si Caty sama pro sebe. Tmavovlasý muž se napřáhl a uhodil blonďáka do tváře. Ten spadl na zem.

,,Von nun an den Sie sich erinnern Sie zu platziernen," zavrčel tmavovlasý muž. Blonďák se postavil a třásl se. Sklonil hlavu v podřízení.

,,Ja, Herr Schmidt."

Schmidt? Proč jí to jméno zní tak povědomě?