Father's Enemy {A Captain America's Daughter fanfic} (CZ transtation)

Kapitola čtrnáctá

Albert pomalu vešel do Catalininé cely. Spala a přitom vypadala tak spokojeně. Usmál se; už moc dlouho spokojená nebude.

*************************************

,,Sedni si, Johanne," řekla, teď už šestnáctiletá, Abigail.

,,Ale já ti chci pomoct."

,,Pomůžeš mi tím, že si sedneš a odpočineš si," řekla až mateřsky. ,,Pracuješ skoro deset hodin a pak přijdeš domů a učíš se! Není to zdravé."

,,Nikdo neřekl, že je život snadný," řekl jí.

,,Pravda ale jaderná fyzika může počkat." Položila před něj talíř s jídlem. On a jeho sestra si toho nemohli moc dovolit. Oba jejich rodiče byli po smrti a on se snažil o ni postarat, jak nejlépe mohl a ještě studovat do školy. Koneckonců, bylo mu jen devatenáct.

,,Jak ses měla ty, Abigail?"

,,Vše bylo v pořádku až na to, že se po mě divně díval jeden muž, co tam kope."

,,Cože?"vykřikl ustaraně. 

,,Neboj se, nebude dělat problémy." Jak to dořekla, zazvonil zvonek u dveří. ,,Dojdu tam."

Johann přikývl a pokračoval v jídle. Vytáhl knížku a začal číst, dávajíc pozor, aby nezašpinil stránky. Po pár minutách zaslechl Abigailin výkřik. Vyskočil od stolu a běžel ke vchodovým dveřím. Byl tam velký muž, s jednou rukou omotanou kolem Abigailina krku a druhou přitisknutou na jejích ústech.

,,Loslassen ihr jetzt!" (Hned ji pusť!) zakřičel na něj Johann.

,,Sah dieses hübsche Mädchen früher. Beschlossen, wieder zu kommen und SpaB haben heute Abend." (Viděl jsem tuhle pěknou holku předtím. Napadlo mě, že bych sem pozdějc zašel pro nějakou zábavu.) Krutě se usmál a její oči se rozšířily. Johann popadl nejbližší těžkou věc a pokusil se ho uhodit. Minul a pokusil se o to znovu. Muž zvednul těžítko, co bylo na stole a hodil to po Johannovi. Trefil se do jeho hlavy a Johann spadl. Z rány začala vytékat krev.

,,Johanne!" vykřikla. Začínal ztrácet vědomí a pak vše, co slyšel, byly její výkřiky.

Johann se probudil. Seděl se své knihovně. Přikryl si obličej dlaněmi; přál si, aby ta noční můra skončila. Kéž by jen byl silnější! Stále slyšel její křik; vlastně je skutečně slyšel! Vyskočil ze židle, knihu ve spěchu shodil na zem. Vyběhl z místnosti a zastavil se. Výkřiky vycházely z cely. Znovu se rozběhl a zamířil si to přímo ke Catyině cele. 

***************************************

Caty znovu vykřikla. Byla přišpendlená k zemi a Albert se pokoušel sundat z ní tričko. Tvrdě bojovala a kopnula ho do rozkroku. Zařval a praštil ji do zraněného místa. Tohle nebyl Albert, s kterým bojovala předtím. Teď byly jeho vlasy a oči černé jako uhel a dokonce to vypadalo, že má zčernalé i žíly. Co si to jen udělal?

Roztáhl jí nohy. Bojovala ale zarazil jí mezi ně koleno, tak je nemohla dát k sobě. Ještě nikdy nebyla tak vystrašená. Už se chystala vzdát, když byl z ní najednou Alberta někdo odhodil. Vzhlédla a užasle hleděla na Schmidta, stojícího nad ní. Jeho oči plály. Když se ale podíval na Alberta a pořádně si ho prohlédl, jeho vztek se proměnil na šok. Albert se postavil.

,,Albert, was hast du dir angetan?!" (Alberte, co sis to udělal?!) vykřikl Johann.

,,Ich stark geworden!" (Stal jsem se silným!) Jeho žíly začaly pulzovat ještě temnější černou. Teď vypadal jako monstrum. Další věc, která probleskla Schmidtovýma očima, bylo poznání. Tohle si udělal téměř před sedmdesáti lety. Byl opravdu takový? Takhle oklamaný? Nedostal šanci si sám sobě odpovědět, protože na něj Albert zaútočil. Johann ukročil dozadu aby se mu vyhnul ale k jeho překvapení Albert máchl rukou a uhodil ho do čelisti. Triumfálně na něj pohlédl. Zavrčel. Ne jako člověk ale spíš jako zvíře.

Catalina to šokovaně pozorovala. Dívala se, jak Schmidt spadl na zem. K jejímu zděšení Albert skočil na Schmidta s odhalenýma zubama. Zakousl se Johannovi přímo do krku a zavrčel jako zvíře. Johann zakřičel a snažil se ho od sebe odstrčit. Jak Albert trhal, odhaloval tak Johannovu rudou kůži, skrývající se pod maskou.

Caty tam nemohla jen tak stát a dívat se na to, tak skočila na Alberta a srazila ho ze Schmidta. Albert se otočil k ní a zakousl se jí do zraněného ramene. 

Johann byl tak překvapený, že ho zachránila, že mu chvíli trvalo než zareagoval. Když přišel k sobě, vstal a popadl Alberta za krk. Z jeho zubů kapala krev. Kopl do Johannovy hrudi ve snaze osvobodit se z pevného sevření. Trefil se do jeho hrudní kosti. Johann spadl dozadu a tvrdě se uhodil hlavou o zeď. 

Albert se obrátil ke Caty. ,,Alberte, zastav!"

,,Nejsem Albert! Jsem Black Death!" S těmito slovy se otočil a vyběhl z chodby k východu; ke svobodě. 

Caty strnule stála. V očích se jí tvořily slzy. Byla zahanbená, že brečí ale v posledním týdnu si toho prošla hodně, takže se sama sobě ani nedivila. Setřela si slzy a zvažovala, co udělá dál. Schmidt byl v bezvědomý, takže mohla využít šance a stejně jako Albert odejít za svobodou. Pohlédla na něj. Hodně krvácel; nemohla ho jen tak opustit. Ach! Já a mé hrdinství! říkala si sama k sobě. Povzdechla si a šla do lékařské místnosti najít nějaké léky a obvazy.