Father's Enemy {A Captain America's Daughter fanfic} (CZ transtation)

Kapitola devatenáctá

,,Nudím se!"

,,Přečti si knihu," řekl Johann, aniž by vzhlédl od svého experimentu.

Caty si sedla do židle a položila si nohy na stůl.

,,Hej, buď opatrná!" řekl a popadl ampuly těsně u její nohy.

,,V klidu starostlíku," řekla a udělala ze žvýkačky bublinu. ,,Nezničím tvé drahocenné experimenty."

,,Starostlíku?! Co je to za přezdívku?"

,,Netuším." Šťouchla ho nohou. 

Po jejich konverzaci v cele ji přestal zamykat v cele a nakonec nabyla dost kuráže na prozkoumání dalších místností. Nezastavil ji a do dalšího týdne už tam znala každý kout. Neposlal ji zpět do její cely a tak si místo toho vzala jeden z volných pokojů. Strávila tu čtyři a půl týdne. Po tu dobu pokračovala ve čtení a dál mátla Johanna Schmidta. Nakonec s ní začal mluvit a pak si začali i tykat. Občas jí vyprávěl jaké to bylo vyrůstat v Německu. Pozorně mu naslouchala - vždy měla ráda příběhy.

,,Catalino," řekl Johann a lusknul jí prsty před obličejem.

,,Huh, co?"

,,Ty jsi- oh jak tomu vy američané říkáte- zírala do prázdna," řekl se svým německým přízvukem. To Caty občas rozesmálo. A on vždy protočil oči v sloup a brblal něco v němčině.

,,Jen jsem přemýšlela," odpověděla.

,,No, to je vždy dobré dělat."

,,Hmmm," řekla a udělala další bublinu.

,,Kde jsi tu žvýkačku vůbec našla?" zeptal se.

,,V nějakém šuplíku. Hlavně mi neříkej, že je to z roku 1945."

,,Ne, není."

,,Uf." Chvíli byla potichu. ,,Jak se jmenovala tvoje sestra?"

Vzhlédl, vyvedený z míry tou otázkou. ,,Jmenovala se Abigail."

,,To je hezké jméno. Ale nezní to moc německy."

,,Je to staré německé jméno."

,,Nikdy jsem neměla žádné sourozence," svěřila se mu.

,,Je hezké někoho mít, když tvoji rodiče odejdou," řekl, zírajíc do mikroskopu.

,,Moje matka umřela, když mi byly dva."

,,To je mi líto."

,,To je v pořádku. Se svým otcem jsem si dost blízká-" přestala; nechtěla už nic dalšího prozradit. 

,,Můj otec byl stále někde pryč. Dosahoval vojenských úspěchu pro větší slávu německého národa," řekl monotónním hlasem, jako kdyby to byl naučený říkat nazpaměť, pořád a pořád dokola. ,,Zemřel ve válce."

Caty byla chvíli potichu. Nevěděla, co na to říct.

,,Proč jsi mě pustil z mé cely?" zeptala se po několika minutách ticha.

,,Nesnažila jsi se utéct," řekl. ,,Cely mají udržet lidi co chtějí utéct vevnitř."

,,A taky v tom nebyl smysl, protože mi to nevadilo," dokončila za něj. ,,Zníš jako Spock s tou svou logikou."

Zamrkal na ni. ,,Kdo?"

,,Měl by ses vážn začít učit, co dneska letí," řekla a položila nohy na zem.

,,No, omlouvám se za bytí pryč sedmdesát let," řekl s falešnou vážností. 

Caty se usmála. To je přesně to, co říkal její otec na to, když ho škádlila za  to, že je tak staromódní. ,,Jsi si jistý, že jsi se necítil osaměle?"

,,Osaměle! Já! Němec!" ušklíbl se. Caty se zasmála a stoupla si.

,,Dobrá, nebyl jsi osamělý," usmála se. ,,Chystám se být užitečná a jdu najít něco, na čem můžu pracovat."

Mávl rukou a pokračoval v zírání do mikroskopu. Opustila laboratoř a zastavila se za dveřmi. Osamělý. Byl osamělý. Bylo to zřejmé a dávalo to smysl. Vytvořil si pověst padoucha a proto se nemohl vrátit zpět a musel se skrývat. A tak byl sám. To by také vysvětlovalo, proč tu měl u sebe Alberta. Při pomyšlení na něj se zachvěla. Nebylo to tak, že by ji děsil - viděla i horší - ale šlo o to, o co se pokusil. Znovu se zatřásla a vyrazila směrem ke kuchyni. Možná ji pečení odvede myšlenky od něj.