TEMNÝ CHERUBÍN

Část 34

„Toho všeho, jsme se mohli ušetřit, kdybys mě poslechla." Zamračil se Bruno na Variol, když konečně osaměli. Dům ztichl, jen služebnictvo se dalo do úklidu. „Výslovně jsem tě žádal, abys Petera nezvala! Dokonce několikrát! A ty jsi zase neposlechla, Variol!" Bruno byl vážně hodně naštvaný. Pochodoval po své pracovně sem a tam a Variol ani nedutala. Takto naštvaného, ještě dědečka neviděla. 

„Já..., já vím," zašeptala, „ale nemyslela jsem si, že se bude chovat tak..." 

„Kruci! Variol!" zahromoval Bruno, „Pořád dokola, jsem ti opakoval, že pro tebe není dost dobrý! Nikdy bych nesvolil k tomu, aby ses stala jeho ženou, i kdyby sis to nerozmyslela! Raději bych tě vydědil!" Variol se skoro zachvěla, nad dědečkovou zlobou. Udělala už spoustu hloupostí, a kolikrát i větší, ale tak rozzlobený, ještě nebyl nikdy. 

„Caleb má pravdu!" Pokračoval rozhořčeně, „Jsi rozmazlená, namyšlená fiflena! Lidi soudíš jen dle jejich výše konta a majetku! Ale už toho mám dost!" Variol polkla. Srdce ji bušilo jako o závod, a vlastně nechápala, proč se tak zlobí, když nakonec přijmula Calebovu žádost o její ruku. Přeci svolila, že si ho vezme. 

„Ale já..., přeci si Petera neberu!" Ohradila se, „Oznámil jsi naše zasnoubení s Calebem, a já neprotestovala!" Bruno se nahlas rozesmál. Ale byl to smích spíše ironický. 

„Ano! Konečně alespoň jednou, uděláš, co je pro tebe dobré!" Rozzuřeně zapíchl prst do vzduchu, proti ní, „A já děkuji bohu, že je Caleb tak zásadový muž, a své slovo nikdy nevezme zpět!"

 „Ale já tomu nerozumím!" Skoro ji vyhrkli slzy do očí, „Proč se tak zlobíš, dědo, vždyť..." 

„Můj bože!" Skočil ji do řeči, „Ty to nevíš?! Nemluvím do větru, když tě o něco žádám! Byl jsem přesvědčen, že jsi na mou žádost to pozvání pro Petera zrušila, a snažil jsem se ti věřit. Však jsi už dospělá žena, Variol. Ale zase jsi mě zklamala!" Ztěžka dosedl do své kožené židle. Pak se na Variol dlouze podíval, jakoby zvažoval, svá slova. Ale výraz jeho tváře, se Variol vůbec nelíbil.

 „Jsou totiž jen dvě možnosti, proč jsi to udělala," pokračoval, s tvrdým výrazem ve tváři, „jedna je ta, že sis zase chtěla prosadit svou, protože jsi zkrátka umíněná a rozmazlená, a druhá..., že sis do poslední chvíle nebyla jistá, jakého z těch mužů, si vybereš! A sám nevím..., co je horší!" Variol zalapala po dechu. Nadechla se k odpovědi, ale najednou nevěděla, co na to říci. Byla ráda, že Caleb odjel někam s Leopoldem Grossnym, a že není přítomen onoho rozhovoru.

 „Omlouvám se, dědo, já..." Polkla slzu a sklopila zrak, „ale křivdíš mi." 

„Nekřivdím, Variol," odvětil Bruno smutně, „bohužel ne, a ty to víš! To co jsi udělala, se prostě nedá odpustit. Ohrozila jsi jediného člověka, kterému opravdu věřím. Nechci ani pomyslet na to, jak mu muselo být, když přišel a Peter tu byl. A musím, ač nerad přiznat, že nyní lituji jeho, že tě miluje, Variol. A že své slovo zpět nevezme. Protože to on nikdy neudělá. A ty..., si ho nezasloužíš!"