TEMNÝ CHERUBÍN

Část 36

„Hned teď?" Zašeptala Variol a podívala se Calebovy do očí. 

„Samozřejmě, Variol. Jsi moje žena, a já tudíž předpokládám, že budeš žít v mém domě. Po mém boku. Chci tě mít u sebe, také proto, abych byl schopen tě chránit."

 Variol zalapala po dechu. Nadechovala se k dosti peprné odpovědi, a vlastně ani nevěděla proč. Však jen pouhý pohled na něj, rozklepal ji kolena. Toužila po něm a tak moc chtěla se znovu ztratit v jeho objetí.

 Ale stejně měla nutkání, mu odporovat. Bylo to dáno jejím vychováním. Bylo to přesně to, o čem mluvil Bruno. O její zatvrzelé rozmazlenosti, ke které byla vychována. 

Nenaučila se ustupovat. Cestičku životem měla umetenou a nikdo se jí nikdy neodvážil odporovat. Pro spoustu lidí byla nedotknutelná vnučka samotného lorda, která může mí co se jí zlíbí. A nejednalo se jen o hmotné statky, peníze, prestiž a společenský obdiv, ale o každý její rozmar. Mohla mít vše, vždy, a za každých okolností. 

Však i Peter, byl její rozmar. Rozmar, který ji Bruno vyvracel tak dlouho, než se nakonec rozhodl učinit pro něj jediné možné řešení. Předhodit ji Calebovy a doufat, že on v ní najde zalíbení. Doufat, že on ji přivede k rozumu, když selhal i on.

 Ano, byl to zoufalý a možná ke Calebovy nespravedlivý krok, ale jediný možný. Bruno věřil, že nemůže být tak zkažená. Že v ní přeci jen koluje jeho krev, jen potřebuje probudit. Jen si potřebuje uvědomit co je v životě důležité. Potřebuje se zamilovat, protože bylo jisté, že jen láska, by dokázala onen zázrak.

 Ano, přiznala si, že Petera již nemiluje. Najednou se jí zdálo nemyslitelné, že ho dříve obdivovala. Že toužila spočinout po jeho boku. Ale ona sama také věděla, že to byl jen promyšlený a vypočítavý krok. Jakási nutnost stanout po boku muže, který má podobné společenské postavení, jako ona. Který ji může nabídnout to, co si ona myslela, že potřebuje. 

A i když si to vše již uvědomila. A i když si uvědomila, že Caleb v ní dokáže probudit to, co žádný jiný muž nikdy nedokázal. Že po něm touží a to s takovou vášní, o jaké se jí no nesnilo. Že dokonce kvůli němu dokáže zapomenout i na své dobré vychování a zahodit svou pověst, její duch zlomen ještě nebyl. A to Bruno moc dobře věděl. Znal ji víc, jak kdokoliv jiný. 

Stále si naplno nepřiznala, že Caleba miluje. Bezmezně a bez výjimek. Dokázala přehodnotit svou zažitou představu o někom, jako je on. Dříve pro ni lidé této sorty byli někdo, na koho by ztěžka dokázala jen pohlédnout. Nebo se mu dokonce oddat, tak, jak ona jemu.

 Ale moc dobře si to uvědomoval i Caleb. On se do ní opravdu zamiloval. Bezmezně. Pro něj byla jeho ženou, a to nehodlal nikdy změnit. 

Věděl, že po něm touží. Poznal, že v jeho blízkosti přestává dýchat a uvažovat. Ale také věděl, že si ještě v plné míře nepřiznala fakt, že ho miluje. I když, on tomu věřil. 

Ale byl také racionálně uvažujícím člověkem. To co prožil, a čím si musel projít, dalo mu hodně do života. Věděl, že nelze zlomit něčí ducha. Nelze někomu přikázat lásku. Dokázal být trpělivý, a kdyby nevěřil, že si nejsou souzeni, nikdy by se ani nerozhodl na její vyznání lásky čekat, jakkoliv dlouho.

 Nicméně také věděl, že udělá cokoliv, aby ji přiměl k rozumu. A že ji třeba násilím, znovu odveze do svého domu, protože právě tam, ona patří. I když si to ještě nepřiznala.