TEMNÝ CHERUBÍN

Část 38

Caleb odvezl kluky do školy, a když jim ráno sdělil, že Variol už je zase zde, měl co dělat, aby je přinutil jet. Najednou totiž bylo všem třem podezřele špatně. A nerozpakovali se to svést i na Henryho kuchařské umění. Což zase rozzlobilo Henryho. 

Ti tři, si Variol vážně oblíbili. Bylo vidět, že jim ženský element v této ryze mužské domácnosti opravdu chybí. Teprve když klukům slíbil, že odpoledne půjdou nakupovat, a že onen nákup se týká Variol, se jim náhle skoro zázračně ulevilo.

 Přes den se Caleb zavřel ve svém vinném sklípku, ale nemohl se soustředit na práci. Celý den se jeho myšlenky vraceli zpátky k Variol. K jeho ženě. 

Papírově jeho žena ještě oficiálně nebyla, ale pro něj to byla jen formalita. Patřili k sobě, o čemž vůbec nepochyboval, ale moc dobře věděl, že ona si lásku, zatím v plné míře nepřiznala. A také věděl, že následující dny, budou rozhodující pro jejich vztah. 

Variol si naplno uvědomí, co se vlastně děje. Že je jeho ženou, a že zde, je její domov. A on nesmí polevit. Za žádnou cenu, nesmí Variol ustoupit, až bude testovat své hranice, za které bude moci jít. Hned na začátku, ji musí ukázat, kde je její místo. Musí napravit, co zkazil Bruno, i když sám z toho velkou radost neměl. 

„Variol! Variol!" Křičeli kluci, když se k večeru vrátili z nákupů. Přiřítili se do domu, každý s několika taškami plného oblečení. 

Variol seděla v obývacím pokoji, a už na ně netrpělivě čekala. Caleba celý den neviděla, a musela si přiznat, že na něj nedokázala přestat myslet. Hlavně nechápala, proč v noci nespal ve své posteli. Ne, že by ji to tedy vadilo, nemusela alespoň čelit svým rozpakům. Nebo ano? Sama nevěděla, ale když uslyšela před domem zastavit auto, vyskočila radostí na nohy. 

„Něco jsme ti nakoupili!" Křičeli kluci jeden přes druhého a zahrnuli jí taškami. „Jsme rádi, že ses vrátila, Variol." Lucas vplul do její náruče a Variol pocítila, jak se jí slzy derou do očí. I oni jí chyběli, opravdu ano. 

„Mě?" vydechla překvapeně a zahleděla se na záplavu papírových tašek, plných ošacení.

 „Samozřejmě," ozvalo se ode dveří a Variol zčervenala, když se setkala s Calebovým pohledem, „potřebuješ doplnit šatník, princezno. Tak jsme se o to postarali." 

„Šatník?!" Zalapala po dechu. Vůbec to nechápala. Však měla šatník plný nejdražších a nejluxusnějších kousků, jaké se dali koupit. Osobně je vybírala a většina byla šita i na míru.

 „Podívej se," usmál se Caleb, „kluci si dali záležet. A tady..." zvedl ruce, „to jsem ti koupil já. V tom bych tě rad viděl, princezno, dnes večer." 

Variol znovu zrudla jak rajské jablko. Ihned pochopila, co se v nich skrývá. Bezděky se podívala na kluky. Zajímalo by jí, jestli i oni vědí, co v nich asi je. Možná jen Mangus, napadlo ji, protože zahlédla jeho zkoumavý pohled. 

Caleb poznal směr jejího uvažování, a po tváři mu přelétl úsměv. Když navštívil onen obchod, aby své ženě koupil několik kousků erotického prádla, vymínil si Mangus, že musí jít taky. Chtěl totiž překvapit Ailen. 

A tak oba bratři vybírajíc pro své vyvolené ono titěrné oblečení, přivedli do rozpaků ženské osazenstvo obchodu. Caleb totiž měl určitou představu, od které nechtěl ustoupit. A když prodavačka přinesla velikost, kterou si vymínil, zaprotestoval. 

„To není ono. Přineste mi o číslo větší. Nebo dvě." Zamračil se na prodavačku. 

„Ale pane, to je správná velikost. Jestli jsou vaše míry správné, pak je toto..." 

„Říkám, že chci větší." Nedal se odbít.

 „Obávám se, že jste se spletl, pane. Věřte, že se nepletu. Dle rozměrů, které jste mi dal, vaše žena potřebuje tuto velikost." Trvala na svém prodavačka. 

„Máte snad pochybnosti o tom, že bych neměl svou ženu do posledního milimetru jejího těla přečtenou?" Povytáhl Caleb obočí, „Říkám vám, že chci větší. Ostatně..." povytáhl obočí a pohodil hlavou směrem k ní, „jestli můžu soudit, i vy byste potřebovala o dvě čísla větší podprsenku!" 

„No dovolte!" Zapýřila se prodavačka, ale uraženě mu přinesla o dvě čísla větší kousky.

„A..., ale...," vydechla Variol, „mám svůj šatník, Calebe. Vlastně bych chtěla, jestli bys mě neodvezl, abych si ho mohla přivézt."

 „Obávám se, že nemohl, princezno." Odvětil Caleb klidně. 

„Proč?!" zamračila se, „Mám krásné oblečení. To nejdražší. Nejluxusnější, co si dovedeš představit. Většinu mám šitou na míru a chtěla bych..."

 „Ne!" Skočil ji do řeči a jeho oči zajiskřili, „Postarám se o tebe, princezno. A to znamená, se vším všudy. Ostatně..., myslím, že nepotřebuješ róbu, která je dražší, než si dokáže průměrný člověk vydělat za celý rok. A pokud vím, ani jeden kousek z tvého šatníku, by se nehodil sem. Byla jsi zvyklá i doma chodit v botách na jehlových podpatcích a v nejdražších kouscích. S nalakovanými nehty a vždy perfektně nalíčená, protože jsi na všechno měla sluhy. Dokonce i na to, aby ti napustili vanu, ale tady..., se o tebe starat nikdo nebude. Nikdo ti nebude prát, ani žehlit. Vařit, nebo po tobě tu vanu mýt. Nikdo po tobě neustele postel ani ti nepřinese všechno až pod nos!"