TEMNÝ CHERUBÍN

Část 39

Caleb se rozhodl, že milování a veškeré erotické hrátky, odloží na dobu, až se Variol alespoň trochu zabydlí. Je pravda, nebylo pro něj lehké ležet vedle ženy, kterou miluje, a nemilovat se s ní, když jeho tělo skoro volalo o pomoc. Ale byl přesvědčen, že Variol potřebuje čas.

 Dny běželi a po několika dnech, kdy Variol neměla do čeho píchnout, přišel Caleb s návrhem, že by mu pomohlo, kdyby se vaření ujmula ona. Že by mu Henryho pomoc na vinici velice pomohla. Variol souhlasila.

 „Dnes je středa, princezno," řekl Caleb, „to míváme sladké večeře. Tak je na tobě, čím nás překvapíš." Přivinul si ji do náručí a vášnivě ji před odchodem políbil. 

A když Variol osaměla, chvíli zůstala stát jako přimrazená. Sladká večeře? Panebože, co to znamená? Neměla ani ponětí, o čem to mluví. Rozeběhla se do kuchyně. Postavila se doprostřed místnosti a pak se rozhlížela kolem, a připadala si jako v nějakém sci-fi filmu. Neměla ani ponětí na co se všechny ty udělátka, všechny přístroje a nástroje používají.

 „Sladká večeře...,sladká večeře..." úplně zpanikařila. Popadla telefon a třesoucími prsty vytočila dědečkovo číslo. 

„Dědečku!" vykřikla, jen co telefon zvedl, „co je to sladká večeře? Mám uvařit sladkou večeři, a nevím..." do očí se jí nahrnuly slzy. 

„Jen klid, holčičko," řekl překvapený Bruno, „to je nějaké sladké, teplé jídlo. Co kdybys udělala krupicovou kaši? Tu zvládne i začátečník, holčičko." 

„Vážně?" pípla pochybovačně, ale nechala si vysvětlit, co má dělat.

 Když pak o několik hodin později, zcela vysílená a zničená, stála nad hrncem, docela pochybovala o tom, že něco takového někdy jedla. Nevypadalo to vůbec vábně. Vlastně, vypadalo to příšerně, a ještě příšerněji to páchlo.

 Ale byla přesvědčena, že udělala vše, jak ji děda řekl. Připravila tedy stůl a s tlukoucím srdcem očekávala, až se všichni vrátí. 

Když se pak otevřeli dveře a dovnitř se jako první vřítili kluci, ihned nasáli nějaký divný puch. Neřekli však nic. Caleb s Henrym ovšem také ucítili zvláštní odér, linoucí se z kuchyně. 

„Jak ses měla, princezno?" Vydechl Caleb a políbil ji, „Nemůžeme se dočkat, čím nás překvapíš."

 „O..., opravdu? Máte velký hlad?" Pípla.

 „Jako vlci!" oznámili všichni téměř sborově a usedli za stůl.

 Variol tedy odešla do kuchyně a vrátila se s kouřícím hrncem v rukou. Už to, ovšem všech pět upozornilo, že nebude jistě vše v pořádku. Onen odér spáleniny, se linul zrovna z onoho hrnce.

 A když pak všem třesoucíma rukama nandala sběračkou na talíř onu hmotu, všichni zůstali sedět se lžící v ruce. Všech pět sedělo nad talířem a dívalo se na podivnou, nahnědlou, v másle plavající, hrudkovitou sraženinu. 

Jako první, se odvážil donést k ústům sousto Caleb. Polkl a pak se zhluboka napil ze své sklenice vody.

 „Ne..., nechutná ti to?" Zašeptala Variol. „Já..., udělala, jsem to přesně tak, jak děda řekl. Všechny ingredience jsem tam nasypala, co pravil a..., a..." do očí jí vstoupili slzy.

 „To...," začal Caleb opatrně, „to je krupicová kaše?" Variol zuřivě přikývla hlavou. 

Caleb měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. Evidentně Bruna poslechla do detailu. Byla připálená, přesolená a kakao a skořici s máslem, nasypala do hmoty rovnou a tolik, že se málem zadusil, když polkl.

 „Já..., já..., nechutná ti to!" vykřikla zadržujíc slzy, „vidím to!" přikryla si tvář dlaněmi, „omlouvám se, ale já..., nikdy jsem to nedělala. Neumím vařit, já..." Rozplakala se naplno.

 Caleb vstal a přivinul si ji do náručí. Políbil ji na čelo. 

„To nevadí, princezno. Naučíš se," kolébal s ní v náručí, jako s dítětem, „pro jednou se nic nestane, když si dáme chleba s máslem."