TEMNÝ CHERUBÍN

Část 37

Variol nakonec ani neprotestovala. Celkem poslušně usedla do Calebova auta a nechala se odvézt do jeho domu. Ale Caleb z ní stejně cítil jakýsi tichý vzdor. 

Když přijeli domů, všichni již spali. Odvedl ji tedy do svého pokoje a pak odešel se slovy, že ještě musí něco vyřídit. Byla to však jen výmluva, aby sám, nemusel čelit jejímu odmítnutí. 

Věděl, že pakliže by použil svého umění svádět, nakonec by znovu podlehla, ale nyní cítil, že na to nemá dost sil. A snad ani chuť. 

Ač se ten den přemáhal, a nedával na sobě znát jakékoliv rozrušení, ono extempore s Peterem, ho přeci jen zmohlo. Usadil se v obývacím pokoji a poprvé, po dlouhých deseti letech, si nalil skleničku whisky. 

„Celebe?" Ozvalo se ode dveří Henryho hlas, „Vím, že jste se vrátili. A vím, že jsi přivezl svoji ženu, jen nechápu, proč sedíš tady?!" Podíval se na něj káravým pohledem, když spatřil v jeho rukou sklenku whisky, „Jsi si jistý, že zrovna ona je pro tebe dost dobrá?" Caleb se útrpně zasmál. 

„Řekl bych, že se naskýtá otázka, jestli to není naopak, Henry. Ona stále není přesvědčena o tom, že to jsem já, kdo pro ni není dost dobrý."

 Henry si povzdechl a posadil se vedle něho. Pohled na jeho smutek, mu rval srdce. Však si ten chlapec zažil už dost a chtěl pro něj jen to nejlepší. Zasloužil si být šťastný víc, jak kdokoliv na světě.

 „Budu k tobě upřímný, Calebe," začal opatrně, „znáš mě. Víš, že ti přeji jen to nejlepší, a proto ti chci říci, že si myslím, že ona není dobrá pro tebe. Nezastírám, že mi nepadla do oka od prvního okamžiku. Ničí tě, Calebe a to mě drtí. Ona je z jiného světa. Je zvyklá na přepych a rozmazlování. Je zvyklá mít jen to nejlepší a nejdražší. Obdiv, poklonkování. Svého řidiče a svou služku. Až ji přestaneš bavit, odkopne tě, jako to dělala dosud. Až ji přestane bavit hračka, kterou si momentálně oblíbila, budeš to ty, kdo bude trpět, a to se mi vůbec nelíbí. A s veškerou úctou k Brunovi...., co s ní proboha budeš dělat?!" Calebovi přelétl po tváři smutný úsměv a kopl do sebe obsah skleničky, kterou doposud převaloval mezi svými prsty. 

„Vážím si tvého názoru, Henry. Vím, že to myslíš dobře, ale nyní se mýlíš. Vím, jaká je, a nikdy bych si ji nevybral. Nikdy bych se na žádnou takovou slečinku ani nepodíval. Nicméně..., stalo se, a já se zamiloval. Je to moje žena, Henry a tudíž tě prosím o respekt." 

„Máš ho mít," přikývl a pohodil rukou ke sklence v jeho dlani, „nicméně jestli tě dohnala k tomu, abys znovu začal pít..." Zamračil se, ale Caleb zarazil příval jeho slov. 

„Neměj strach. Je to první sklenka po deseti letech. A taky poslední. Na kuráž!" 

„Na kuráž?! K čemu ty potřebuješ pít na kuráž! Kdyby to řekl kdokoliv jiný, tak bych..." 

„Přesto je tomu tak," přerušil ho Caleb, „nezbývá mi totiž nic jiného, než si svoji ženu převychovat. A přesně to, mám také v úmyslu." 

Henry udiveně zalapal po dechu. Něco takového si myslel, že od něj už nikdy neuslyší. Onehdy se mu zapřísahal, že k něčemu takovému, už nemá dost sil. Však doposavad, vlastně nedělal nic jiného. Celé roky se se snažil převychovat a udržet na uzdě bandu výrostků, kteří byli schopni všeho. Ač sám ještě skoro dítě, dokázal je přivézt na správnou cestu. A něco takového, by i dospělého muže zmohlo. I když si někdy sám myslel, že Caleb ani dítětem nikdy nebyl. Nemohl si to dovolit.

 A když po té dostal do péče své bratry, bylo to tu zas. Dlouhou dobu mu dalo práci, než je převychoval. Než je vytáhl z jejich zatrpklosti a hořkosti, kterou pociťovali. 

„Je to moje žena, Henry. Vím, že k sobě patříme. Touží po mně. Chce mě. V mé blízkosti přestává racionálně uvažovat, ale nechce si přiznat, že by mohla milovat někoho takového, jako jsem já."

 „Přeci jen je to přirozené," řekl Henry zamyšleně, „celý život byla zvyklá na to, že ji každý pochleboval a poslouchal na slovo. Byla zvyklá na určitý standard, který nehodlala změnit a pod který jít, a najednou se objeví muž, po kterém touží a jsi to zrovna ty!" Zapíchl prst do vzduchu proti Calebovy a ten se rozesmál.

 „Jo, zrovna já, kruci!" Zasmál se nahlas, „Temný Cherubín! Sám sebe, jsem považoval za ďábla do té doby, než jsem potkal tebe a Bruna. Alkohol. Drogy, děvky. Život na periferii a nekorunovaný vládce místního podsvětí..."

 „To už je ale pryč. Nechci, aby sis kvůli ní..." 

„Já vím. Neměj strach," chlácholivě položil ruku na Henryho rameno, „nestěžuju si. Dalo mi to víc, než cokoliv jiného. Jen konstatuji situaci," znovu se nahlas zasmál, „jaký paradox, nemyslíš? Miluju ženu, která by si dříve o někoho jako já, nepřela ani své kolo. Která by se jen štítila na někoho jako já sáhnout, a která po mě nyní touží. A která je zrovna mě, souzena."

 „Jo, to je vážně paradox." Rozesmál se Henry. „Tedy můžeš se mnou počítat. Jestli tu svou převýchovu myslíš vážně...,velmi rád, přiložím ruku k dílu."

 „Smrtelně vážně! A začneme hned zítra!"