TEMNÝ CHERUBÍN

Část 44

Caleb s Variol usnuli až k ránu. Nemohl se jí nabažit. Nemohl si pomoci, ale stále a zas ji chtěl. Potřeboval ji. A celou tu dobu, jí zas a znova šeptal slůvka lásky. 

Jakoby se v něm nyní probudilo zoufalství z jejího odchodu. Jakoby mu to nyní teprve došlo, a s nastolenou úlevou nad tím, že ji nyní svírá ve svém náručí, přišla úleva a nesmírná touha. 

A Variol mu oplácela stejnou měrou. Toužila po něm a chtěla ho stejně, jako on jí. Dotýkala se ho s něhou a vášní, touhou a láskou, že nezapochyboval o tom, že ona k němu cítí víc, než pouhý chtíč. 

Jenže prozatím, mu to neřekla. Z jejích úst zatím slůvko lásky neslyšel, a přitom po tom tak moc toužil. 

Ale následující dny, byli pro ně kouzelné. Nevynechali jedinou příležitost k tomu, být spolu. Dotknout se jeden druhého. Variol i několikrát navštívila Caleba v jeho sklípku, a i tam, si ji vzal. I tam se milovali s takovou vášní, jakoby to mělo být naposledy. 

Jednoho večera je navštívil i Bruno, aby jim oznámil, že stanovil den jejich svatby. Měl se konat za šest týdnů. A tehdy si Variol poprvé přiznala, že po ničem jiném, než stát se ženou tohoto výjimečného muže, netouží. Milovala ho, tím si byla jistá. Jen mu to ještě nedokázala říci.

 Jednoho odpoledne, se ovšem rozezněl zvonek u vrat Calebova domu. Všichni byli zrovna v obývacím pokoji, a užívali si tepla rodinného krbu. Bylo jim krásně a byli šťastní. I kluci byli jako vyměnění, protože jim Calebova láska, opravdu svědčila. 

Caleb vpustil nezvané návštěvníky do domu. První vstoupil Bruno s Leopoldem Grossnym, ale hned za nimi se vynořil Robert Falker s Peterem.

 „Počkej, Calebe," uklidnil ho Bruno, když se Caleb na Petera vztekle obořil, „nikdy bych je sem nepřivedl, kdyby...,"povzdechl si a ztěžka dosedl do křesla, „vyslechni je." 

Na všech příchozích, bylo znát napětí. Ale nejvíce na Peterovy, který dokonce vypadal, jakoby mu někdo už uštědřil dosti výživný výprask. Jeho obličej byl skoro modrý a pod okem měl monokl. 

„Co chcete?!" Zamračil se Caleb na Roberta s Peterem. Peter se sotva držel na nohou, a Robert Falker vypadal skoro na zhroucení. 

„Přišel jsem tě poprosit o pomoc," zašeptal Robert Falker, a v očích se mu objevili slzy, „vím, že naše vztahy nejsou zrovna ideální, ale slibuji, že pakliže mi pomůžeš, změní se to," cedil skrz zuby a bezděky přitom stiskl svého syna pod krkem, „a tohohle člověka..., který si říká můj syn, už nikdy, nikdo z vás neuvidí. Slibuji! Jen mi prosím pomoz! Prosím!" Byl tak zoufalý, že sotva stál na nohou.

 Caleb se zarazil. Tušil něco hrozného. A nasvědčovala tomu i přítomnost Olivera Grossnyho. Nikdy by on, ani Bruno nepřivedli tyto dva do jeho domu, kdyby to nebylo důležité. Kdyby si sám Grossny věděl rady. Pochopil, že nyní jistě nepřišli za ním, jako za Calebem McCauglinem, ale přišli za Temným Cherubínem. 

„Co chcete?!" zavrčel ještě jednou, „Temný Cherubín už neexistuje. Už dávno jsem ho pohřbil, tak se laskavě kliďte z mého domu!"

„Jsi jediná moje naděje!" Vykřikl Robert Falker a rozplakal se, „Drascou..., má moji dceru Ailen!"