Láska na ledě

V.

Druhý den mě vzbudil hluk. Nebo spíše počasí. Pršelo a sem tam oblohu osvětlil blesk. A jak jsem hned zjistila, nebylo ani ráno, ale něco kolem 3:20.

Odjakživa se bojím bouřek. Nevím proč, ale zřejmě ten rámus kolem mě děsí.

To znamená, že už s velkou pravděpodobností neusnu nebo minimálně dokud se bouřka neuklidní, tak ne.

Najednou mě z přemýšlení vytrhl hlasitý hrom. Tak moc jsem se lekla, až jsem sebou cukla.
                                      ***
Bylo mi jasné, že neusnu a tak se taky stalo. Budila jsem se snad co deset minut a bouřka se uklidnila až kolem půl páté.

Vstávat jsem sice mohla až v sedm, ale jakmile na hodinách odbilo pět třicet, ani oko jsem nezamhouřila. Proto jsem se rozhodla vstát a jít si alespoň číst.

Natáhla jsem se po mojí už přes měsíc rozečtené knížce a ponořila se do jejího děje.

Akorát to bylo nejzajímavější, když mi někdo ťukal na dveře.

,,Jo, už jdu!" Křikla jsem a snažila se rychle dočíst aspoň stránku, ale dotyčný za dveřmi mi nedal možnost.

Otráveně jsem došla ke dveřím.

,,Tady si člověk nemůže ani chvilku klidu..." prskala jsem naštvaně, ale hned jsem změnila názor, když jsem otevřela dveře. ,,Užít...Jé ahoj." Snažila jsem se zamaskovat svojí nespokojenost.

,,Promiň, jestli rušim, jen..." ,,Ne! V pohodě, nerušíš. Co potřebuješ?" Skočila jsem Adamovi do řeči.

On se zasmál a pokračoval ,,říkal jsem si, jestli nepůjdem na snídani?" Dopověděl tiše a snažil se skrýt nervozitu.

,,Jasně, jen si na sebe vezmu mikinu a půjdem." A zářivě jsem se na něj usmála, ale to hlavně proto, aby přestal být nervózní.

Popadla jsem mikinu a kartu od pokoje a rychle běžela, aby Adam dlouho nečekal.

,,Tak jdem."

Cesta k jídelně byla normálně krátká, ale tentokrát se mi zdála přímo nekonečná.

,,Jak ses vyspala?" Začal Adam konverzaci po kratším tichu.

,,Popravdě nic moc, jak byla ta bouřka, tak jsem se moc nevyspala. Od půl šestý jsem nespala vůbec." Odpověděla jsem pravdivě. ,,Tyjo, já ani nevim, že bouřka byla. Ale musím říct, že nevypadáš nevyspale." ,,Jo, to já nevyspalá nejsem, ale spalo se mi blbě a jak se bojím, není to nejlepší."

,,Ty se bojíš bouřek?" Zeptal se udiveně. Jen jsem kývla a připadala si trapně, že se v 17 bojím něčeho tak stupidního jako je bouřka.

,,A co ty? Ty ses vyspal zřejmě přímo do růžova." Zeptala jsem se už se smíchem.

,,Jo to je pravda. Já spal nádherně." A zasmál se.

Z konverzace nás vyrušili hlasy kluků, které se linuly z jídelny.

,,Nazdárek, vyspinkaný hezky  do růžova?" Přivítal nás Edův veselý hlas.

,,Já ne, on jo." Zasmála jsem se a přitom ukázala na sebe a následně na Adama.

,,Kvůli bouřce, což?" Promluvil Tom. ,,Přesně tak." Odpověděla jsem a s jídlem si sedla mezi ně.
                                      ***
Po snídani se šli kluci připravit na trénink a já se rychle namalovala, učesala a ještě ve zbytku času dočetla knížku.

S klukama jsem se vydala na stadion, kde byli i Slováci.

,,Ahoj, Miuš." Objevila se mi ruka kolem ramen, když jsem pozorovala naše kluky, jak hrajou.