Láska na ledě

VII.

,,Tak vážení, za deset minut budeme vystupovat. Předpokládám, že všichni máte odvoz. A teď ještě rychle k mistrovství. Všichni se sejdeme 22. prosince na letišti. Letadlo nám letí v deset večer, takže tam všichni do osmi budete. Rozuměli jste? Všichni." Upřesnil nám trenér, jak to bude s odletem a podíval se po klucích, jestli ho poslouchají.

,,Dobře, vypadá to, že všichni rozumíte. Nezapomeňte si něco vzít a teď tady něco nezapomeňte. Nezraňte se nikdo do začátku mistrovství a užijte si odpočinek. A prosím vás, opravdu tu buďte všichni včas, že jo vy tři?" Podíval se trenér na Jirku s Edou a Tomem.

Já se na ně podívala tázavým pohledem a čekala, co z nich vypadne. Protože oni chodí dost často pozdě a teď mezi sebou živě debatovali.

,,Co? My nic neděláme." Řekl zmateně Eda a všichni v autobuse jsme se zasmáli nad jejich zmateností.

,,Jo, jste ti nejhodnější a nejdochvilnější lidé pod sluncem." Řekl trenér a klukům došlo, o čem se baví.

,,Oh, budem tam včas." Řekli sborově. ,,To doufám, chlapci. Takže za dva týdny se vidíme na letišti." Zakončil trenér a my si začali brát věci a vystupovat z autobusu.

Už jsem viděla taťkovo auto, tak jsem se k němu pomalu vydala.

,,Mio počkej." Slyšela jsem za sebou hlas.

Když jsem se otočila, viděla jsem za mnou už jít Adama s Tomem a Edou.

,,By ses s náma ani nerozloučila, jo?" ,,Ne, jen jsem si chtěla odnést věci, přece bych vás jen tak neopustila." Řekla jsem se smíchem.

Kluci se taky zasmáli a přišli ke mně ještě blíž.

,,Tak si to tady užij, než se zase uvidíme." ,,Počkat, vy tu nebudete? Já myslela, že tu do mistrovství zůstanete." Řekla jsem trochu překvapeně a smutně.

Minulý rok právě tady zůstávali a my se vídali častěji, tak jsem si myslela, že to tak bude i teď.

,,Musíme, taky jsme tu chtěli zůstat." Řekli mírně sklesle.

,,A kdy odlítáte?" ,,Já zítra." Řekl Eda. ,,My dneska." Řekli nastejno Tom s Adamem.

,,Už dneska?" Tak s touhle odpovědi jsem absolutně nepočítala.

,,Ale Jirka neodlítá, ne?" ,,Asi taky." ,,Takže mě tu necháte a vidíme se až na mistrovství? To je teda nehezký od vás." Řekla jsem už trošku s humorem.

,,No tak, ty to ale zvládneš." Řekl Tom a obejmul mě.

,,Tak co mi zbývá." A objala jsem ho nazpět.

,,Přesně tak." Zasmál se a rozcuchal mi vlasy.

,,Hej!" Odskočila jsem od něj se smíchem a pak se obejmula s Edou.

Kluci odešli a já zůstala s Adamem stát naproti sobě.

,,Takže za dva týdny..." řekla jsem potichu.

,,Jo...víš za ty tři dny jsem si na tebe hodně zvykl." ,,Tak to máme stejný." A sklopila jsem pohled k zemi.

Adam mě chytl za bradu a zvedl můj pohled k němu.

,,Doufám, že pak tě víc poznám. Zatím moc času nebylo." Šeptl, naklonil se ke mně a jen lehce svými rty přejel po těch mých.

Já pomalu ale jistě začala červenat, trošku jsem se usmála a nakonec jsme se taky objali.

,,Užívej školu, Mio." Zasmál se a s těmito slovy odešel.

Já zůstala stát na místě a probralo mě až taťkovo zavolání.

,,Už jdu." Propadla jsem svoje věci a vyšla k autu.
                                        ***
,,Tak jaký to bylo?" Vyzvídala mamka doma.

,,Jo, bylo to dobrý, ráda jsem viděla kluky po dlouhý době." Odpověděla jsem a vydala se k sobě do pokoje.

Bylo něco kolem šestý a zítra musím do školy, takže jsem se rozhodla jít navečeřet, umýt a jít spát.
                                       ***
,,Konečně jsi tady. Být tu jen s Ondrou byl fakt opruz." Spustila Bára, hned jak mě viděla.

,,Taky jsi mi chyběla." Zasmála jsem se.

,,Mio! Tak konečně jsi tady." Blížil se k nám Ondra.

,,Jo a tohle je..." ,,Maty." Usmála jsem se a vzájemně jsme se objali.

,,Jsem ráda, že aspoň ty jsi neodletěl." ,,Vy se znáte?" Ptali se Ondra s Bárou.

,,Jo, teď jsme byli na ty tři dny spolu a Maty bude na mistrovství." ,,Jo tak."

Chvíli jsme ještě kecali, ale pak zazvonilo a my se s Bárou vydali na matiku mezitím, co kluci měli, myslím, angličtinu.

,,Dobrý den, třído" vešla naše třídní ,,Mia už je zpátky, jak vidím, takže všechny testy si co nejdříve doplňte a my pokračujem."

Kývla jsem a začala psát do sešitu příklady.

Škola uběhla rychle a naštěstí nikdo neměl problém, že jsem chyběla.

Hned jak jsem přišla domu, chtěla jsem se jít učit, abych si do konce týdne dopsala všechny zameškané testy, ale to by mě nesměl vyrušit cinkající telefon.

Adam: Tak jak si užíváš školu?😱
Mia: No bez ní to je lepší, ale jediný štěstí, že Maty neodletěl☺️
Adam: Jo takže jediný štěstí, jo? Teď jsem uraženej😩
Mia: Ale nemáš vůbec důvod, všichni mi už teď chybíte a neskutečně se těším, až vás zase uvidím🥹
Adam: Nás?
Mia: Možná tebe...🙈
Adam: To je lepší odpověď😏
Mia: Jasně🤭 musím se jít učit, zatím se měj😋
Adam: Taky musím jít🫣

Je hezký, že i další den si vzpomněl. Jen jsem prostě zmatená. Pomotal mi hlavu, moc dobře to ví a přijde mi, že toho teď využívá...

Nakonec jsem se k tý škole dokopala, ale kolem devátý a nebyla bych to já, kdybych do půl hodiny neusla.
———————
No, tak nevím, co si o týhle kapitole myslet 😩Je nudná, o tom žádná, ale potřebuju se dostat přes ty dny, kdy s klukama není, takže se omlouvám. No a jaký máte pocit  z Mii a Adama?🫣