Láska na ledě

XVIII.

Vzbudila jsem se a ten film pořád hrál. Nebo ne, počkat, to už byl zase jiný. By mě zajímalo, kolik se jich za tu noc stihlo přehrát.

No nic, ačkoli se mi nechce, musím vylézt z mojí postýlky. Za chvíli začíná snídaně, takže moje kroky směřovali do koupelny, kde jsem si udělala hygienu a po delší době měla celkem dobrou náladu, takže jsem se namalovala, oblíkla a mohla vyrazit.

Možná za mojí náladu mohlo i počasí, protože bylo hezky slunečně. Sice byla zima, ale to slunko mi stačí ke zlepšení nálady.

,,Ahoj Edí, jak se máš?" Zeptala jsem se Edy, protože tu byl téměř jediný.

,,Jé ahoj, hele dobrý...co to, že jsi tak veselá?" Ptal se překvapeně. ,,Tak nějak to je i počasím." Pokrčila jsem rameny s úsměvem a šla si nandat snídani.

,,Ahoj." Pozdravili kluci, kteří právě vstoupili do jídelny. ,,No nazdárek, hoši." Přivítala jsem je vesele a tím si vysloužila nechápavé pohledy od všech.

,,Jsi v pohodě?" Šeptl mi do ucha Tom. ,,Jo, proč bych nebyla? Je krásný počasí, slunko svítí, já se zase pohádala s Adamem...krásně mi je." Usmívala jsem se od ucha k uchu.

,,Ty nejsi v pohodě." Konstatoval Tom. Mně hned zamrzl úsměv na rtech a už jsem se nadechovala, že mu něco řeknu.

,,A nebo jo, jsi vlastně v naprostém pořádku a máš skvělou náladu." Snažil se to hned napravit. ,,Já si myslím." A opět se mi hned rty roztáhly do úsměvu.

Po snídani jsem šla k sobě do pokoje. Možná že ta dobrá nálada byla jen hraná a nebo prostě nemůžu být s Adamem v jedné místnosti. Je to na mě moc...

Opět jsem se vydala do koupelny, kde jsem automaticky šáhla po žiletce.

Co když...co když by bylo všem líp, kdybych tu nebyla?

,,Ne! Sakra, Mio, přestaň nad tímhle přemýšlet!" Okřiklo mě moje svědomí.

Hned jsem žiletku odložila zpátky k zrcadlu a dala od ní ruce pryč.

,,Ne, všem se omlouvám, ale já musím." Zamumlala jsem a rychlostí blesku žiletkou přejela po kůži na ruce. A znova.

Začali mi po tváři stékat slzy. Možná z bolesti, možná z toho, že na mě právě všechno dolehlo a co to dělám, kdo ví, proč...

Všechno jsem si vybíjela na sobě, neměla jsem nic, do čeho bych mohla třeba mlátit.

Tohle bylo poprvý, co jsem se řezala tak moc.

Bylo mi ze všeho tak na nic.

Musela jsem se hodně rychle sebrat, kluci měli dneska od pěti hodin zápas, takže to znamená, že mi sem každou chvíli můžou začít chodit s bolístakama  z tréninku.

Dala jsem si na ruku obvaz, ale ta krev nešla zastavit. Furt to teklo a každý obvaz protekl.

Tak super, zastavila jsem to, ale ta vrstva je tak tlustá, že i slepý by si všiml, že něco není v pohodě.

Rychle jsem všechno v koupelně uklidila a do deseti minut sem začali chodit kluci.

,,Tak dneska to bude stopro výhra." Fandili si kluci. Hrajou proti Norsku, takže si myslím, že by to mohli dát s přehledem.

,,Tak co? Stalo se někomu něco?" Ptala jsem se a doufala, že ne. Ne že by se mi nechtělo nic dělat, jakože nechtělo, ale hlavně jim nepřeju nic špatného.

,,Nic moc, spíš namožený svaly." ,,Jasně, takže masáž." Kývla jsem a začala si chystat věci.

Při každém pohybu mě ruka samozřejmě bolela, ale snažila jsem se to nedávat najevo, takže pokud mě někdo přehnaně nesleduje, neměl by si všimnout.