Láska na ledě

XIII.

Ráno jsem se vzbudila nečekaně brzo. Bylo něco kolem sedmé hodiny.

Nestihla jsem se ani pořádně rozkoukat a už mi zvonil telefon.

,,Ahoj mami, děje se něco?" Zeptala jsem se překvapeně, ale mamka mě vyvedla z omylu.

,,No ahoj, Miuš, nic se neděje, neboj. Ale dneska jsou Vánoce, tak jsem ti chtěla zavolat." Odpověděla mamka a mně došlo, že to je vlastně pravda.

,,Ajo, oni jsou Vánoce, já na ně úplně zapomněla.

Ty minulé Vánoce byl celkem dobrý program, tak jsem zvědavá, co na dnešek trenéři vymyslí a pomalu se začínám těšit.

,,To jsi celá ty" zasmála se mamka z druhého konce telefonu ,,ty jednou zapomeneš někde hlavu."

No, tak v tom má mamka asi pravdu, ale tak co už.

,,Nebudu tě už rušit a navíc mám ještě  hodně práce. Užij si dnešek a večer bysme si mohli zavolat, co ty na to?" Ptala se mamka.

,,Jo to bysme mohli, tak já vám dám později ještě vědět co a jak." ,,Dobře, měj se."

Tak to je dobrý, já zapomněla na Vánoce, jak je tohle možný?

No nic, když už jsem vzhůru, tak si dojdu zaběhat a pak bych taky mohla něco s dárkama udělat.

Vzala jsem si na sebe sportovní legíny, mikču a bundu. Udělala jsem si culík a tiše vylezla z pokoje.

,,Čau, jdeš běhat?" Ozvalo se za mnou, když jsem zavírala dveře.

,,Fuj, jsem se lekla, tohle mi nemůžeš dělat a jo jdu běhat, co tu děláš ty?" Odpověděla jsem Adamovi a snažila se rozdýchat předešlou situaci.

,,Nemáš čistý svědomí" smál se mi ten bloud ,,a taky jdu běhat, tak můžu s tebou, ne?"

,,Ti to nevadí jo? Jsem myslela, že se mnou nebudeš mluvit." Zeptala jsem se zmateně.

,,Proč bych s tebou nemluvil?" ,,Tak včera ses netvářil moc nadšeně, spíš se netvářil nijak a já nevěděla, co si teď myslíš." Vysvětlila jsem situaci.

,,Jo, ty myslíš to s tím Dvorským." Pochopil a já kývla. ,,No tak trochu mě to naštvalo nebo možná spíš zamrzelo, ale nemám ti co vyčítat, když s ním chodíš." Pokrčil rameny a my se vydali po chodbě před hotel.

,,Takže" pokračoval ,,mohl bych tě dneska vytáhnout na to kafe?" Zeptal se.

Chvíli jsem mlčela a pak se nakonec rozhodla.

,,Tak jo." A usmála jsem se na něj. Adam mi úsměv oplatil a my se rozběhli po ranním zamlženým a liduprázdným Göteborgu.
***
,,Tak já mám dost." Zaprotestovala jsem po asi hodině běhu a na místě se zastavila.

,,Ale copak? Nožičky bolí?" Dělal si ze mě Adam srandu.

,,Hele, já nejsem hokejista, jak ty. Moje fyzička má podstatně nižší hranice než ta tvoje." ,,Ale notak, snad nechceš tohle jít. Však to půjdem třeba půl hodiny." Začal mě přemlouvat.

,,Ale já už nemůžu." Řekla jsem zoufale a pomalu už si sedala na zem. ,,Tak já ti pomůžu." Přešel ke mně Adam a vzal mě do náruče.

,,No to ne, dej mě na zem." A snažila se dostat z jeho sevření. ,,Tak já ti ale nerozumím." Zasmál se, ale na zem mě nevrátil. ,,To se mnou takhle poběžíš, ne?" Zeptala jsem se ironicky, ale snahu se dostat na zem jsem měla stále.

,,No chtěl jsem, ale když tě nechci dávat na zem, tak asi budu muset jít." Zasmál se a vydal se se mnou směrem ani nevím kam.

,,Adame?" Zeptala jsem se ho po chvíli ticha.

,,Hm?" Kouknul na mě, ale stále šel dál.

,,Měl bys mě dát na zem." Začala jsem, ale on mě hned přerušil. ,,Mio, vadí ti, že tě nesu?" Zeptal se, tentokrát už zastavil a upřel na mě zrak.

,,Noo, ne." Špitla jsem potichu a lehce zčervenala.

,,Tak vidíš a já tě nesu rád." Zasmál se a pokračoval v chůzi.

,,Počkej, kam to jdeš? Vždyť náš hotel je támhle." Ukázala jsem za nás a čekala, co odpoví.

,,Jdeme na kafe, zapomnělas?" ,,Ne, ale teď chceš jít?" ,,Jo, můžem se rovnou nasnídat." ,,Ale já tady nemám ani peníze..." ,,Mio" zasmál se ,,víš, co znamená někoho pozvat? Že to za tebe i zaplatí víš." ,,To ano, ale my se bavili o kafi ne o snídani." ,,Tak k tomu přidávám i snídani a pojď už, je mi zima."

Já se jen nadechla, ale najednou jsem na puse ucítila jeho ruku. ,,Jdeme." Zavelel a vtáhl mě do tepla kavárny.

,,Příště zvu já tebe." ,,Mio" ,,Já se neptala Adame." Přerušila jsem ho a šli jsme si objednat.

Adam to pochopil a dál nic nenamítal.
                                      ***
V kavárně jsme strávili dobrou hodinu a půl a kecali o všem možném. Opravdu je mi s ním dobře.

,,Asi už bychom měli jít, ať nás nehledají." Zmínila jsem a Adam přikývl.

Oba jsme si vzali věci, Adam proti mé vůli nakonec zaplatil a my se vydali k hotelu.

,,Děkuju." Špitla jsem před hotelem a koukla Adamovi do očí.

,,Za co?" Zeptal se s úšklebkem.

,,Za všechno." Zamumlala jsem.

,,Nemáš vůbec zač."

Stále jsme si koukali do očí.

,,Mio?" ,,Hm?" ,,Miluješ Dalibora?" Zeptal se.

,,Adame..." s povzdychem jsem sklopila pohled k zemi ,,milovala jsem ho než se stalo to, co se stalo...myslela jsem si, že ho budu nenávidět, ale opak se stal pravdou a já zjišťuju, že ho nedokážu nenávidět. Ale když jsem potkala tebe..." nedokončila jsem zbytek věty a zpátky obrátila oči k Adamovi.

,,Co se mezi váma stalo?" ,,To je jedno, už je to, doufám, pryč." ,,To je to tvoje tajemství, že?" Kývla jsem a čekala, co bude dál.

,,Mio" chytl mě za ruku ,,chci abys věděla, že mi můžeš věřit." Na chvíli se odmlčel ,,no a takže pak jsi potkala mě a?" Pustil mojí ruku a přesunul jí na mojí tvář.

Musela jsem se zasmát. Tenhle člověk mi vždy dokáže zlepšit náladu.

,,Pak jsem potkala tebe a věděla, že to s tebou nebude jen tak."

,,To jsi věděla naprosto přesně." Zamumlal a já hned na to ucítila jeho rty na těch mých.

Tak nějak jsem to čekala, proto jsem ani chvíli neváhala, začala spolupracovat a přitáhla si ho ještě blíž, pokud to ještě vůbec bylo možné.

,,Mio?!"
————————
Tak zlatíčka je tady nová kapitola, snad se bude líbit. Omlouvám se, že tady prakticky není nic zajímavého, ale zbytek dne chci dát do další kapitoly🥹

A jinak krásný začátek týdne, blíží se Velikonoce😨, ale taky další volno ve škole🥳

Tak zase u další kapitoly🫡♥️