Láska na ledě

XII.

K obědu jsme měli buchtičky s krémem. Byly ale fakt výborný a kdyby mi nenandali tak velkou porci, dokonce bych si šla i přidat.

Po obědě jsem šla k sobě do pokoje, vypleskla se na postel a přemýšlela nad situací s Dalim.

Co když jsem udělala chybu a druhou šanci jsem mu dát neměla? A co Adam? Je na něm něco zvláštního a je to dobrej kamarád. Nebo k němu cítím víc, než kamarádství? A co mi to vlastně chtěl, než jsem odešla s Dalim?

Tolik otázek, ale veškeré odpovědi mi jsou skryty.

Vlastně bych mohla za Adamem dojít a promluvit si s ním. Třeba zjistím, co mi chtěl.

Nakonec jsem se opravdu zvedla a odpočinek vyměnila za hovor s Adamem.

Nebyla jsem si jistá, kde má pokoj, tak jsem došla k pokoji, který je naproti tomu mému a zaťukala.

Chvilka napětí, kdo otevře.

Otevřel mi Maty.

,,Jé ahoj, co ty tady?" Zeptal se s úsměvem na tváři.

,,Ahoj, hledám Adamův pokoj, nevíš, kde je?" Maty se začal usmívat a já nechápala proč?

,,Co je? Proč se směješ?" Zeptala jsem se zmateně.

,,Stojíš u něj." Odpověděl. ,,Jako že má tady pokoj? Já myslela, že bude s Robinem na pokoji." ,,Mio, ten pokoj je pro čtyři, takže tu jsou oba." ,,Jo ták, vy máte po čtyřech. To jsem nevěděla. A kdo je ten poslední?" ,,Kuba Vondraš." Jen jsem kývla a chvíli jsme tak stáli.

,,Ehm, mohla bych teda dál, pokud je Adam na pokoji, samozřejmě nebo jestli přijde on..." Maty mě nenechal domluvit a hned mě pozval dovnitř.

,,Pojď dál, prosím tě." Řekl se smíchem a za ruku mě vtáhl k nim do pokoje.

,,Ahoj kluci" Pozdravila jsem je a všichni mi s úsměvem pozdrav opětovali. Teda Adam se moc neusmíval, ale náznak tam byl.

Nevím, doufám, že není naštvaný. Musím mu to vysvětlit.

,,Adame, můžem si promluvit?" Namířila jsem na něj otázku a čekala na odpověď.

Žádná ale nepřišla, Adam jen kývl a naznačil mi, abych pokračovala.

Já jsem lehce znervózněla a koukla po klukách, kteří na mě upírali své pohledy a čekali, co ze mě vypadne.

,,Nepůjdem spíš ke mně na pokoj?" Špitla jsem.

,,Jo asi to bude nejlepší." Poprvé mi odpověděl jinak než kývnutím a dokonce se i zasmál.

S Adamem za sebou jsme opustili jejich pokoj.

,,Klidně si sedni, nemusíš stát." Zasmála jsem se, když si poslušně stoupl vedle mojí postele, a rukou jsem poklepala vedle sebe.

,,Tak co jsi potřebovala?" Zeptal se se zájmem, hned jak si sedl.

,,Co jsi mi chtěl před obědem na tý recepci?" ,,To neřeš, teď už to je jedno." Mávl nad tím rukou a bral to za ukončené, ale já se s tímhle nehodlala spokojit.

,,To není jedno, mě to zajímá." ,,Jen jsem chtěl říct, že se klidně můžeme domluvit na jindy." Odpověděl po kratším zamyšlení.

,,Jo to mi došlo, ale pak si řekl, že na to kašlem, tak mě zajímá proč?" ,,Protože máš kluka." Řekl potichu.

,,Počkej, ale Dali není...no to je jedno, to snad vadí? To se už nebudem bavit?" Vyhrkla jsem překvapeně.

,,Jak jako, že je to jedno?" ,,To prostě neřeš, je to složitý." ,,Do tréninku času dost, povídej." Naznačil, ale já neměla v plánu mu něco z toho říct. Pokud řeknu kus, nebude to dávat smysl a celý mu to říkat rozhodně nebudu. Nepotřebuju, aby věděl, že jsem dala šanci člověku, kvůli kterýmu jsem se málem zabila.