XV.

262 13 10
                                    

,,Halo? Myslíte vy dva, že byste mohli otevřít? Rád bych k sobě do pokoje." Probudil mě hlas z chodby a ťukání na dveře.

,,Robin" zasmál se vedle mě probouzející Adam.

,,Hele já ti nevim, nějak se mi nechce ven z postele." Zvýšil hlas Adam, aby ho Robin slyšel. Já jsem se začala potichu hihňat.

,,No super, takže jste vzhůru. Zvedni prdel Adame a dolez sem otevřít." Chytl se Robin a hned poručil Adamovi.

,,Nejdu tam." Odpověděl Adam.

,,To si fakt budete povídat přes dveře?" Ptala jsem se ho. Adam jen kývl a já čekala, co vypadne z Robina.

,,Jasně, a nechceš rovnou třeba okno otevřít, abych tam po okapu vylez?" Odvětil ironicky Robin.

,,Jo, to klidně udělám. Za tu srandu bych i z tý postele vylezl." Odpověděl Adam a já už neudržela smích a začala jsem se smát na celý pokoj. Adam se ke mně po chvíli přidal.

,,Tak jsem rád, že vám jsem k smíchu... Mio, byla bys aspoň ty od té lásky, opustila na chvíli našeho Adámka a došla mi otevřít?" Obrátil Robin otázku na mě.

Já úplně zapomněla, že nejsem převlečená ani odmalovaná, takže jsem se v šatech ze včera mezi smíchem rozešla ke dveřím.

,,Tak pojď, prosím tě." Odemkla jsem a pustila ho do pokoje, ale smích mě stále neopouštěl.

,,Děkuju, Miuš, od něj bych se nedočkal a dřív by mistrovství skončilo...no a co vy vůbec? Včera jste se nějak rychle vypařili..." naznal.

Tak teď mě smích hodně rychle přešel.

,,Jo, hele, nic jsme ale spolu neměli." Ujistila jsem ho a pokusila se co nejrychleji opustit jejich pokoj, jenže k moji smůle mě Adam zastavil.

,,Mio, počkej" dohnal mě, když už jsem byla u dveří.

,,To co bylo nebo spíš nebylo včera...tys to neukončila kvůli tomu, že bys nebyla připravená, že?" Zeptal se opatrně.

A je to v háji, on ví, že to má důvod.

Lehce jsem přikývla, že má pravdu a doufala, že mě neviděl nebo že to nějakým zázrakem nechá být. Ale nestalo se tak.

,,Povíš mi už konečně, co se děje? Co se ti stalo, že v jednu chvíli jsi strašně šťastná, a když se vrátím k včerejšku, vypadalo to, že by ses na mě nejradši vrhla a když by mohlo k něčemu dojít, tak to utneš? Prostě já ti nerozumím, takže mě zajímá, co jste si s Dvorským udělali, že to má za následek tohle tvoje chování?" Zajímal se a já byla v koncích.

Co teď mám asi jako dělat. Nemůžu na něj najednou vyrukovat s tím, že když se semnou Dali rozešel, začala jsem se řezat a teď se za to všechno nejenže stydím, ale nechci aby to někdo věděl? Ale proč vlastně nechci, aby to někdo věděl, když už jsem s tím skončila? Možná proto, že to stále nemám v hlavě srovnané a ten rozchod byl jen poslední kapka k tomu, abych sklouzla k tak ohavnému činu jako je sebepoškozování? Jo to bude ono.

,,Já...já prostě nemůžu, promiň." A zdrhla jsem jak malé dítě.

Nevím, jak Adam reagoval, ale jsem si jistá, že mi nedá pokoj a bude stále pátrat po důvodu, dokud nakonec všechno nezjistí...

S pochmurnými myšlenkami jsem došla k sobě do pokoje.

Neměla jsem nejmenší chuť cokoliv dělat, ale kluci mají trénink před mistrovstvím, takže se musím sebrat a začít makat, protože mi sem zanedlouho jistě začnou chodit.

Láska na leděKde žijí příběhy. Začni objevovat