Láska na ledě

VI.

Začínala být tma a bouřka už byla v plném proudu.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Proč se tohle děje zrovna mě? Co jsem komu provedla, že zrovna já, která se extrémně bojí bouřek, zůstane trčet, neznámo kde, právě v bouřce?

Věřila jsem, že mě kluci najdou. Vždy jsem byla optimista, ale po tomhle už mě optimismus začínal opouštět a já na svojí tváři ucítila jednu neposednou slzu.

Začala mi být zima a moje oblečení bylo téměř celé promočené.

Najednou nedaleko mě uhodil blesk až jsem leknutím nadskočila.

,,To nebylo moc daleko." Řekla jsem si pro sebe naprosto rozklepaným hlasem a začala jsem se kolem sebe otáčet, abych zjistila, kam ten blesk uhodil. To se mi ale zjistit nepovedlo.

Ani jsem nevěděla kolik je hodin a jak dlouho už tu jsem.

Strašně jsem se bála a začala brečet ještě víc.

,,Hele! Tamhleto musí být ona." Ozvalo se někde zamnou a já se okamžitě otočila za hlasy.

,,Mio!" Zavolal na mě známý hlas.

Tak přece jen mě našli!

Rychle jsem se za nima rozběhla. Jenže jsem si nevšimla, že na zemi něco leží a zakopla o to.

Poroučela jsem se k zemi, která mě přivítala bolestivým dopadnutím.

Byla jsem už tak zoufalá, že jsem se znova rozbrečela.

,,Jsi celá?" Přiběhli ke mně kluci a začali mě zvedat.

Nic jsem neřekla a brečela dál, nemohla jsem přestat.

,,No tak, Miuš, už jsme s tebou." Snažil se mě uklidnit Tom a přitom mě hladil po zádech.

,,Ukaž." Vmísil se mezi nás Adam a vzal mě do náruče.

,,Miuš, už jsi v bezpečí. Už se ti nic nestane." Řekl uklidňujícím hlasem. Pořád jsem se bála, ale přestávala jsem brečet.

,,Tak jdeme." Rozhodli kluci a Adam se mnou v náručí vyrazil. Já se k němu víc přitiskla, protože mi byla zima.
***
Už jsem na hotelu, umytá a konečně v teple. Trošku mě bolí noha od toho pádu, ale to snad nic nebude, jen jí už nebudu dneska namáhat.

Ozvalo se klepání.

,,Dále." Zavolala jsem a dotyčný vešel.

Byl to Adam.

,,Tak jak ti je?" ,,Je to lepší....děkuju, že ses o mě postaral." ,,To je jasný. Ty ses postarala o mě, tak teď jsem se mohl postarat já o tebe."

Lehce jsem se usmála.

,,Nechceš něco k jídlu? Můžu ti donést, co jen si budeš přát." Zeptal se a u toho se usmíval.

Taky se mi loutky vyhouply do většího úsměvu.

,,Možná tu večeři." Řekla jsem. ,,Tvé přání je mi rozkazem." Odpověděl Adam a v mžiku byl pryč.

Došla jsem si pro notebook a vrátila se zpátky do postele.

Ani jsem nestihla vybrat, co si pustím a Adam už tu byl s tou večeří.

,,Jé, ty seš rychlej a hodnej. Děkuju moc." Zaradovala jsem se a to Adama rozesmálo.

Měla jsem roštěnou s rýží. Byla výborná.

,,To bylo fakt výborný." Řekla jsem Adamovi, který tady na mé přání zůstal.

,,Že jo, taky jsem to říkal." Přikývla jsem a dojedla poslední sousto.