Sink or swim

2.

Newyorská nemocnice byla velká. Vlastně obrovská. Leo si byl téměř jistý, že ve větší ještě nikdy nebyl.

O to víc zalitoval včerejší noci. Opil se. Ve svém dočasném domově naprosto vytuhnul. A ráno zaspal. Nebyla to taková pohroma. Jen před pěti minutami měl být už převlečený a na místě. S trochou štěstí bude do pěti minut tam a jeho celkově zpoždění bude maximálně deset minut.

Jenže štěstí mu ten den nehrálo vůbec do karet. Byl tady poprvé a netušil, kam jít. A tak doběhl na recepci.

"Dobrý den, kudy na pediatrickou chirurgii?" vychrlil na sestru.

Zvedla pohled. Pozorně si ho prohlédla, pohled zastavila na převlečení v jeho ruce a odkašlala si. "Jste stážista?" Přikývl. "Měl jste tady být už minimálně před patnácti minutami."

"Já vím, omlou-"

"Leonard Riley?" zeptala se a práskla s kartičkou na triko před něj. Leo se zakřenil, když uslyšel své celé jméno. Nesnášel, když mu někdo říkal Leonard. Bohužel mu tak tady budou říkat nejspíše všichni, protože to přesně měl na kartičce napsané. "Tady výtahem do třetího patra. Pak už vás navedou cedule," prohodila.

Rychle poděkoval, popadl kartičku a rozběhl se k výtahu, na který kývla. Málem rozbil přivolávací tlačítko, jak silně ho udeřil. 

"Doktoři by měli mít větší cit," ozvalo se za ním a on zamrzl. Divil se, že ten hlas poznal vzhledem k tomu, kolik toho včera vypil. Ale ten lehký přízvuk byl nezaměnitelný. 

Pomalu se otočil. Vedle něj stál přesně ten muž, kterého včera viděli s Jeremym na toaletách. Ten, co sotva stál, co vypadal téměř na pokraji smrti. Teď vypadal naprosto jinak - čistě, kultivovaně, oholeně a... a hlavně doktorsky. Měl na sobě plášť a kartičku, kterou Leo nestihl přečíst, protože se muž rozešel k otevřenému výtahu, který přímo přijel. Ani po jeho kulhání nebylo stopy.

Zmateně vklopýtal do výtahu také a postavil se vedle něj. Měl takové nutkání si stoupnout před něj, přečíst si jeho jméno a oddělení, ale cítil se trapně. Vlastně doteď nic neřekl, ani na jeho poznámku.

V tichosti vyjeli do třetího patra. Leo měl zavřené oči a tiše se modlil, aby nevystupoval ve stejném patře, ale přece jen byli ve výtahu sami a jiné patro kliknuté nebylo. Když se ozvalo cinknutí, oči otevřel. A hned uviděl skupinku stážistů u recepce pediatrie.

Rychle je přeměřil pohledem, ale ze včerejšího večera tam uviděl onu holčinu z Vietnamu. Jeremy nikde. Bylo naivní si myslet, že by v tak velké nemocnici byli na stejném oddělení. Navíc, Jeremy mu nepřišel jako někdo, kdo by měl zájem o pediatrii.

Vyšel z výtahu, ale vlastně nevěděl, kam jít. Potřeboval se převléct. A tak navázal prosebný oční kontakt s onou Vietnamkou, jejíž jméno si ostudně nepamatoval. Naštěstí jeho signál pochopila a rychle mu ukázala cestu do šaten.

Už před nimi stál nějaký doktor, který hned Leovi věnoval nepříjemný pohled. Proboha, to si zase udělal vizitku. Jak je má teď přesvědčit, že je zodpovědný a pilný medik? Přišel si právě jako jeho bratr Simon, protože tohle byl spíše jeho styl, ne Leův.

Nikdy v životě se snad rychleji nepřevlékl. Za chvíli tedy stál i s ostatními stážisty před doktorem. Byli čtyři. 

Vyslechli si tedy krátké přivítání, kdy se jim doktor představil. Jmenoval se Daren Hawkins, vedl oddělení pediatrické chirurgie a měl už více než dvacet let praxe. Leo málem nahlas uznale pískl.

"Úkoly budete dostávat buď ode mě nebo od mého hostujícího kolegy, který se tady někde potuluje. Pan Alessandro Letteri je u nás hostujícím lékářem a je to přímo vynikající doktor, takže čerpejte od něj jakékoliv zkušenosti, které můžete, než odjede zpátky do Itálie."