Sink or swim

19.

Leo počítal s tím, že jim konzultace zabere možná tak půl hodiny. Přece jen měl vše připravené a Alessandro mu nemohl pomoct vypracovat něco jiného, i kdyby měli něco vyloženě špatně. Mohl ho upozornit. Mohl ho navést. Ale práce už byla na něm a na Katie.

Přesto se o případu bavili snad hodinu a půl. Alessandro se pevně držel pravidel, takže i když se Leo snažil nějak oklikou z něj vytáhnout něco, čím by mu opravdu pomohl a něco zásadního prozradil, ten to vždy poznal, pousmál se a zdvořile ho poslal někam. Fér. Přesto se Leo snažil dál.

Jakmile došli na úplný konec, Leo si vyžádal finální zpětnou vazbu. "Nejste vůbec na špatný cestě," uznal. "Základ máte opravdu dobrý. Tak ještě zpracujte to, o čem jsme se bavili, a myslím, že máte dobrou šanci na výhru. Ovšem nevím samozřejmě, jak je na tom druhý tým, ti si mě nevyhledali na konzultaci."

"Druhý tým automaticky usoudil, že se tě bojí a že bys jim stejně nepomohl," konstatoval Leo pobaveně.

Alessandro nakrčil obočí. "To fakt vydávám takovou energii?"

"Dokud tě člověk trochu víc nepozná, umíš být trochu zastrašující," přiznal Leo, i když neříkal úplně pravdu. Měl ze začátku z Alessandra naprostý šoufky, vždyť o něm zoufale volal bratrovi. Uměl být hodně zastrašující.

"A ty si myslíš, že mě znáš?" zeptal se.

Leo pokrčil rameny. "Minimálně o trochu víc, jak ostatní stážisti. Ale. Mám ještě jeden dotaz."

"Střílej."

"Byl jsi to ty, kdo řekl ředitelovi o mé noční službě, že mě pochválil?"

Překvapil ho, to bylo zřejmé. Přece jen se to stalo už dva týdny zpátky a on se ptal teprve teď. Usrkl si svého čaje a pak se zeptal: "Co myslíš?"

"Neměl jsi tu směnu se mnou, což mi napovídá, žes to nebyl ty. Na druhou stranu mě nenapadá, kdo jiný. A na třetí stranu," Alessandro se uchechtl. "Na třetí stranu mi nepřijdeš jako ten typ, co by šel někoho cíleně chválit. Ještě k tomu mě. Takže opravdu nevím."

Občas nesnášel, jak se Alessandro chytal jen částí věty, protože se v tu chvíli znovu na něco zeptal. "Co tím myslíš, 'ještě k tomu mě'?"

Leo frustrovaně vydechl. "Odbočuješ."

"Ne, vážně, zajímá mě to. Co by bylo tak divnýho na tom, že bych tě šel pochválit k řediteli? Několikrát jsem ti už řekl, že jsi ze stážistů nejlepší."

Pokrčil rameny znovu. "Nevím, nepřijdeš mi jako ten typ doktora, co by se obtěžoval jít až za ředitelem. Jo, občas mi řekneš, že jsem udělal dobrou práci, ale jet až do devátýho patra, abys to řekl ředitelovi, který s tím nemusel vůbec nic dělat? Navíc, sám jsi říkal, že jsem jak zmatený štěně a vlezprdelka."

Alessandro z něj měl docela srandu. Leo se mu ani nedivil, v tu chvíli už byl jak generátor náhodných slov. Nekomentoval ale nakonec nic, co řekl, a jen prohodil: "Byl jsem to já."

"Oh, okay," vypadlo z Lea nejprve. Zeptal se. Měl svou odpověď. A nejspíš potřeboval Simona, aby mu ji zanalyzoval. "Tak... tak děkuju. Vážím si toho."

"Měl by sis trochu víc věřit, Leo," odpověděl mu na to Alessandro. "A přišlo mi, že pochvala od ředitele by ti k tomu mohla pomoct."

Neplánoval to říct nahlas. Ale než se stihl zastavit, už se jeho pusa hýbala. "Proč jsi na mě tak hodný v porovnání se začátkem?" Alessandrův pohled ho donutil generovat slova dál. "Ten den, kdy... kdy jsem ti pomohl," Nechtěl vyloženě zmiňovat jeho amputovanou nohu,"od té doby se ke mně chováš lépe jak k ostatním stážistům. Nebo jsem jen slepý? Je to ale kvůli tomu večeru? Bojíš se, že když na mě budeš nepříjemný, prozradím tvé tajemství?"