Sink or swim

53.

Valeriina léčba byla úspěšná.

Alessandro na své narozeniny, osmnáctého ledna, šel řediteli oznámit, že pokud se ještě neukážou nějaké komplikace, k třicátému lednu končí. Ředitel nemohl nic než přikývnout. 

Takže třicátého prvního ledna vrátil klíče od nemocničního bytu. Strávil poslední noc v hotelu.

Prvního února odletěl do Itálie. 

Druhého a třetího běhal po úřadech.

A čtvrtého sedl na letadlo směr New York. 

Samozřejmě letěl do Leova rodného města s přestupem pokazilo se vše, co mohlo - jeho první let měl čtyři hodiny zpoždění, a tak nestihl ten druhý. Nabídli mu let až na druhý den večer, který odmítl a raději nasedl na autobus, který sice měl jet asi třináct hodin, furt měl ale dojezd mnohem dřív, než kdyby letěl až na druhý den.

Opět si tak trochu neuvědomil své limity. A jeho protéza mu všechna jeho rozhodnutí dala sežrat.

Takže když vystoupil o čtrnáct a půl hodin (samozřejmě měli zpoždění) v Leově rodném městě, byl rád, že vůbec stál. Několika hodinový let a několika hodinová jízda autobusem hned po tom nebyl vůbec dobrý nápad. 

Leo stál s autem jen pár metrů od autobusu. A dle jeho pohledu usoudil, že hned poznal, v jakém stavu Alessandro je. Takže když k němu došel, dal mu jen krátkou pusu, než se na něj vyčítavě podíval. "Já ti sakra říkal, že máš počkat na ten let."

"Vidíme se skoro po měsíci a hned po mně hudruješ?" zeptal se Alessandro, kdy se snažil udržet svůj klasický humor, ale byl tak unavený, že ani to se mu pořádně nechtělo. Přece jen i tady byly tři hodiny ráno. 

Leo protočil očima a popadl Alexandrův kufr z kufru autobusu. "Máš ještě něco?" 

Zavrtěl hlavou. Celý svůj život sbalil jen do tohoto jednoho kufru. "Tak pojď," pobídl ho Leo. "Těch dvacet metrů k autu budeš muset ještě zvládnout."

Tak nějak to zvládl a hned se posadil na sedadlo pasažéra. Už neváhal, a zatímco mu dával Leo kufr do kufru auta, začal si protézu sundávat. Přece jen jeho rodiče určitě nebudou vzhůru ve tři ráno, to už nějak doskáče.

Leo se posadil na sedadlo řidiče a otočil se k němu. To už měl Alessandro protézu dole, a tak se k němu taky natočil. "Už mám právo na pořádný přivítání?"

Leo se pousmál. Naklonil se přes řadící páku, tentokrát jejich rty spojil na delší dobu a pořádně a pak ho vtáhl ještě do objetí. "Ty jo. Nějak mi nedochází, že jsi tady... na furt," zamumlal mu do ramene.

Jo, to mu nedocházelo také.

Sice měli už nabitý byt, tam se mohli nastěhovat ale až za dva dny, ty museli teda strávit u Lea doma. Leo řídil v poklidu a moc na něj nemluvil, protože nejspíše viděl, jak moc vyřízený byl. A tak cestou tak napůl pospával. A ani si nevšiml nejprve, že nezastavili před domem Leových rodičů, ale před panelovým domem.

Otevřel dveře. Vzpamatoval se. A až v tu chvíli se zarazil. "Kde to jsme?"

Leo se kousal do rtu. Oh, on definitivně něco tajil. Vypnul motor. A pak řekl: "Doma."

Byla tma, přesto Alessandro tu budovu poznal, když se zasoustředil. Viděl ji už na fotkách. Kývnul na ni, když hledali byt. 

To byla ta budova, kde byl jejich byt. A on nejprve naprosto nepochopil, proč tady teď byli. "Leo, vážně si cením, že mi to chceš ukázat, ale jsem fakt mrtvý a budu rád, když se vzpamatuju do stěhování za ty dva dny-"