Sink or swim

32.

Ráno ho čekal na mobilu email od Hawkinse. Leo si vzal telefon z nočního stolku a zatímco Alessandro ještě spal, si ho přečetl. Neměl dnes ještě chodit do práce, report komise putoval teprve k ředitelovi. Povzdechl si.

"Co je?" zamumlal Alessandro vedle něj. Převalil se, že se mu namáčkl na bok. Leem i přes lehkou úzkost kvůli stáži projela vlna štěstí. 

Ukázal mu mail. Alessandro rozlepil oči a pak zamumlal. "Přečti mi to."

Leo pobaveně protočil očima a email shrnul v pár slovech. Alessandro si odfrkl. "Sereme na ně."

"Co jsi jim vůbec včera řekl?"

"Pravdu," odpověděl. "Začali jsme spolu až po tom, co jsem vás přestal mít na starost. Nebyla moje chyba, že jsem vás na poslední čtyři dny musel přebrat znovu. A ujistil jsem je, že i přes to všechno jsem udržoval svou profesionalitu. Přijde ti, že jsem ti nějak nadržoval?"

Leo se musel krátce zasmát, protože mu to nepřišlo ani trochu. Byla totiž taková realita. Alessandro se k němu i v těch posledních čtyřech dnech choval jako k ostatním - stále mu dával tunu papírování, i když věděl, že to Leo nemá rád, furt ho odbijel, když neměl čas. A při jedné operaci dal dokonce přednost Celine před ním.

Nijak mu to nezazlíval, samozřejmě. Celine měla zájem o neurologii, ta operace se jí týkala. Papíry byly pořád potřeba udělat. A když už ho Alessandro odbil až moc, alespoň po směně se omluvil. Ale v nemocnici? Leo byl jen další stážista.

Který si občas ukradl nějaký ten polibek. I tak to Alessandrem nehlo.

"Vůbec," řekl upřímně. 

"Však oni to prozkoumají. Poptají se lidí, co s námi pracovali. Hawkins bude stát za mnou." Rozvalil se na záda a zakryl si oči před sluncem. "Bude to v pohodě. Už jsem tam přece jen skončil, nebude to velký postih."

"Doufám," zamumlal Leo. Stále ho to celé trochu děsilo. 

"Kdyžtak za nimi přijdu ještě na jednu konverzaci. Už tam nepracuju, můžu teď o nich ve světě mluvit jak chci. A ten případ v Barceloně možná na nás nějakou tu pozornost přitáhne."

Leo se zasmál. "Ty jsi strašnej."

"Jen nás bráním!" odvětil. "Bude to dobrý. Víš pro koho to nebude dobrý? Když zjistím, kdo to práskl a budu ještě na tomto kontinentu."

"Tys přijel nějaký více agresivní, hele," podotknul.

Alessandro pokrčil rameny a uchechtl se. "Je tomu tak."

Na jednu stranu se Leo cítil špatně, že nemohl jít do práce. Na druhou tak měli volný den pro sebe. A najednou nebylo skoro nic, co by jim bránilo jít na první pořádné rande. 

Až tedy na Alessandrovu nohu, která se za jednu noc samozřejmě nevzpamatovala. Brát to ale jako překážku by byla Leova poslední myšlenka, a tak navrhl, že jestli se cítí alespoň dostatečně dobře na to, aby taxíkem dojeli třeba alespoň do kina, můžou udělat to. A pak se ujistil ještě třikrát, že mu Alessandro nelže, jen aby mu udělal radost. 

Takže to také udělali. Nechali se svést až ke kinu, vystoupili, sedli si do sedaček v sále, kde Alessandro na půl filmu stejně usnul, protože stále byl tak trochu časově rozhozený. Přece jen se vrátil do New Yorku, sotva si začal zvykat na italskou časovou zónu. 

Pak šli do čínské restaurace hned naproti, kde si připadali, že jsou u vlastní babičky, jak jim sama paní majitelka neustále doplňovala talíře bez toho, aby za to chtěla připlatit. Až na ně v restauraci nikdo nebyl. Leo se tak mohl v klidu rozpovídat o filmu a dovyprávět Alessandrovi co vlastně zaspal.