Sink or swim

42.

Alessandro

Bern měl dokonalé dětství. A Alessandro měl pocit, že to mu dávalo ten pocit, že ovládal kohokoliv a kdekoliv. To bylo tím důvodem, proč jeho ego bylo tak vysoké a proč také neznal hranice. Vždy mu vše prošlo. Když se něco nedařilo, rodiče ho z toho vysekali. První rána přišla až ve chvíli, kdy u něj Alessandro už bydlel a mu zemřel otec.

Protože otec byl klíčový, co se financí jeho rodiny týkalo. Bernovi bylo dvacet devět let a pořádně nepracoval, protože nepotřeboval. Pronajímal Alessandrovi pokoj, aby měl zkrátka společnost (a taky nejspíš někoho, na kom se mohl vybíjet). Najednou jeho táta zemřel, Alessandro u něj bydlel tehdy přibližně měsíc a poslední týden strávil více u Berna v posteli než v té své, protože to bylo týden od toho, co ho Bern políbil.

A tak pouhý týden po jejich první puse začalo jeho agresivní chování, protože nevěděl, jak se vypořádat se smutkem a čirým zmatením.

Alessandro znal smutek až moc dobře, stejně jako pocit ztracení ve světě. Snažil se mu pomoct, ale nedokázal pomoct člověku, který to nechtěl. Takže sotva se k němu přiblížil, Bern mu začal nadávat. Měl už tehdy dát přednost sám sobě a odejít. I kdyby to znamenalo bydlení na ulici.

Tři týdny po otcově smrti Bern přišel domů tak opilý, že Alessandra poprvé a naposledy uhodil, i tak si to ale moc dobře pamatoval. Bern? Ten si z té noci nepamatoval nic a tak to Alessandro dusil v sobě. 

I když mu fyzicky více neubližoval, psychicky to plně nahrazoval. A Alessandro až po čtyřech měsících "vztahu" s ním sebral odvahu odejít. Čtyři měsíce, které mu přišly jako čtyři roky.

Take ho ani nepřekvapilo, že se z toho Bern nikdy nedostal. Že stále byl ten arogantní debil, který si myslel, že může po lidech šlapat. Neustále buzeroval sestry, neustále všem vyhrožoval, že i s úplnou kravinou zajde k řediteli, že ty lidi nechá vyhodit. Varoval je, že jestli nezačnou pořádně dělat, co mají, sníží jejich oddělení rozpočet.

A pak tu byl on sám. Jejich společná minulost, která i po měsíci a půl byla mezi nimi nevyřčená nahlas. Měsíc a půl, kdy se Alessandro ovládal, aby jeho poznámky ignoroval, aby se narozdíl od něj nechoval jak dítě. Odpovídal jen tehdy, kdy se mu zdálo, že to má cenu. Když ho ale Bern buzeroval za nic, jen se na něj podíval pohledem, jestli to myslí vážně, a odešel. 

Byl někdo úplně jiný než před pěti lety. Teď už si nic jen tak nenechal líbit. Což Berna štvalo o to víc. 

A poslední kapka byla, když na začátku prosince to byl Alessandro, kdo šel za ředitelem, aby mu řekl o Bernově chování vůči sestrám. Nedokázal se na to touž už více dívat.

Proto ho ani nepřekvapilo, když dva dny po tom opustil nemocnici, vydal se směrem ke svému bytu, připraven zavolat Leovi, jak byli domluvení, a objevil se za ním stín.

"Byl jsi to ty, že?" ozvalo se. "Jsi jediný, kdo by si troufl."

Alessandro se zastavil, protočil očima a otočil se. "Líbí se ti, že máš postavenou nemocnici na strachu?"

"Ano," přikývl. "Ty jsi přijel a kazíš to."

"Neřekl bych, že něco kazím, když se jen snažím lidem pomoct od tvé buzerace," zamumlal a vydal se dál.

Uslyšel, jak se Bern za ním uchechtl. "Děláš, jako bys snad mohl s jednou nohou přede mnou utéct."

Povzdechl si. Ještě jednou se zastavil. "Představ si, že umím běhat stejně jako ty. Představ si, že dokážu normálně žít. A že už mám dost tvého chování a to jsem tady teprve dva měsíce."