Sink or swim

26.

Alessandro k jeho smůle nevařil těstoviny, a tak mu je nemohl bohužel házet po stěně. "Na pizzu tak citlivý nejsem, takže tu si můžeš urážet, jak jen chceš," okomentoval situaci, když Leo přišel a uviděl jet kuchyni v plném proudu. V troubě se pekla právě pizza.

"Myslíš, že ji tato průměrná americká trouba zvládne?"

"S nadprůměrným kuchařem ano."

"Nějak si věříš."

"Však jen počkej."

A opět měl Alessandro pravdu. Ta pizza byla naprosto dokonalá a byl si téměř jistý, že lepší ještě nikdy nejedl. "Je to recept babičky," prozradil. "Rodinná tradice řekl bych. Když jsem od nich utekl, recept jsem vzal s sebou."

"Mám chuť letět do Itálie a osobně tvé babičce poděkovat," zamumlal s plnou pusou.

"Tak se mnou poleť."

"Víš, že to nejde."

A u toho tahle konverzace skončila.

Alessandro udělal pizzy hned dvě - s tou druhou už mu Leo pomohl, když dávali ingredience nahoru. Bylo to vlastně poprvé, co spolu vařili, a Leo to naprosto miloval. I když Alessandro říkal, že zas tak citlivý na pizzu není, kontroloval každý krok, co Leo dělal. A dokonce mu tu a tam i něco přeskládal. "Neříkej, že se mi dneska dostane toho Itala v tobě," rýpl si nakonec.

A tak trochu se mu dostalo, když si Alessandro rozhořčeně začal stěžovat na jednoho doktora z jiného oddělení. Bylo normální, že při mluvení trochu házel rukama, když se ale naštval, opravdu dělal grimasy jak ten stereotyp Itala, a tak tam Leo jen seděl v jeho posteli, opřený v rohu, a snažil se nesmát. Když v jednu chvíli sklopil hlavu a zakryl si pusu dlaní, Alessandro se rázem zastavil. "Co je?"

Leo zavrtěl hlavou. "Nic, nic. Pokračuj." pobídl ho.

Alessandro si ale uměl rychle spojit dvě a dvě dohromady a tak protočil očima. "Já tě zabiju. Víš, že jsi někdy k nevydržení?"

"To bude ten generační rozdíl. Měl jsi s tím počítat," pokrčil rameny. Jejich věkový rozdíl bylo Leovo oblíbené téma na rozebírání, i když zas tak velký nebyl. Za měsíc mu mělo být dvacet šest, což znamenalo, že na pár měsíců budou dokonce jen o pět let. Alessandro měl totiž narozeniny osmnáctého ledna. Což ho přivedlo k myšlence. "Proč máš vůbec kód na skříňku i do bytu 2109?" zeptal se.

"Říkal jsi, že je to tvé datum narození, že?" vzpomněl si Alessandro. "No, je to zároveň datum, kdy jsem podstoupil amputaci. Dobře se to pamatuje a není to tak očividný jak třeba moje narozky."

Lea najednou přešla chuť. "Ne," vydechl. "Neříkej, že jsi na mé narozeniny přišel o nohu."

"Ne, to ty ses narodil na den, kdy jsem přišel o nohu," argumentoval. Naštěstí nevypadal, že by to bylo téma, o kterém nechtěl mluvit.

"To ti nevychází. To už jsem měl jeden rok," namítl Leo.

Alessandro se na chvíli zamyslel. "No dobře, asi je lepší, že jsem doktor a ne matematik."

Leo ale neskončil s tímto tématem. "Takže... Ten den se ta nehoda stala? Ten den jsi přišel i o tátu a o sestru?"

K jeho úlevě zavrtěl hlavou. "Nohu mi amputovali dva dny po té nehodě, kdy usoudili, že ji zkrátka nezachrání. Začala mi infekce a hrozilo, že se dostane i dál do těla." Vzhlédl k Leovi. "Víš, ale možná není od věci, že máš ten den narozeniny. Třeba poprvé nebudu myslet na tu amputaci v ten den ale spíše na tebe."