Sink or swim

47.

Neměl naprosto tušení, jak se cítí.

Byl unavený. Nervózní. Cítil takovou vinnu, že se mu zdálo, že ho brzy zabije. Chtěl spát, chtěl brečet, chtěl křičet, chtěl běžet za Bernem a dokončit, co začal, zároveň byl vystrašený z toho, c o už udělal.

A to se zrovna zeptal Alessandra na to, jestli ho Bern opravdu políbil. A nevěděl, jestli byl připravený na odpověď.

Alessandro sklopil pohled. Držel Lea za ruku. A pak potichu řekl: "Já začnu od začátku, dobře?"

Leo váhavě přikývl. "Děsíš mě."

"Z mé strany se nestalo nic, čeho by ses musel bát, neboj," řekl ihned.

Leo se kousl do rtu. "Lhal jsi. Neřekl jsi mi o něm. Už to... už toho se bojím. Protože nevidím důvod, proč jsi mi to musel zatajovat, i když vím, jakou s ním máš minulost a bylo by šílený, kdybys ty něco inicioval. Vím, že po téhle stránce budeš mít dobré vysvětlení. Ale..." Povzdechl si. "Momentálně mám zkrátka pocit, že mi jen... nevěříš."

Řekl to, i když to chtěl dusit v sobě, protože mu to přišlo zkrátka až moc tvrdé. Ale chtěl být upřímný o tom, jak se cítí. Jejich vztah byl zatím ve fázi vztahu na dálku, museli mít dokonalou komunikaci, jestli chtěli, aby to fungovalo.

Takže mu chtěl ukázat, že on je s ním upřímný. Že se s ním nebojí mluvit. A že očekává od něj to samé.

Alessandro si zachovával svůj klid. "Já se ti nedivím," řekl nakonec potichu. "Asi ani nebudu mít dobré vysvětlení na to, proč jsem ti to neřekl. Když jsem ho uviděl poprvé a pak jsme si volali, zkrátka jsem to stále ještě zpracovával. Najednou mi pak přišlo, že to ještě počká, pak najednou mi přišlo, že už je pozdě. Na druhou stranu jsem tě nechtěl strachovat, protože byl jsi doma, přes oceán, akorát bych tě rozhodil a ty bys stejně nemohl nic dělat."

Chápal jeho myšlenkové pochody, vážně ano. I tak mu to ale nepřišlo dostatečné. "To máš pravdu, nebudu lhát. Ale já bych byl zkrátka raději, kdybys mi o něm řekl. Je to člověk, co ti v minulosti ublížil, tys ho vídal snad každý den a já mohl být ten, kdo ti mohl pomoct s tím se s ním vyrovnávat. Vždyť to muselo dopadat na tvou psychiku, ne?"

V tu chvíli začal Alessandro od začátku. Povyprávěl mu od prvního dne, jak se jeho pracovní "vztah" s Bernem vyvíjel, všechny ty naschvály, to pracovní týrání a Leo jen čím dál více nechápal, proč mu o tom zkrátka neřekl. Mohl mu pomoct. Nemusel to, co se v práci dělat, dusit v sobě.

"Řekl jsem ředitelovi o jeho chování vůči sestrám. A pak mě jedno sledoval domů."

"Cože?"

Přikývl. "Dostal se až do vestibulu. A právě tam se mě pokusil políbit, že prý zapomene, co jsem udělal, když... Já vlastně nevím co. Nedořekl to, protože jsem ho od sebe odehnal, on spadl, já mu protézou šlápl na ruku, a od tý doby to všechno bylo ještě horší."

Zvedl pohled k Leovi. "Proto si tě nejspíš dnes našel a vyprovokoval tě. Věděl, že budeš mým slabým místem. Takže všechno, co se dneska stalo, je čistě jen má chyba a ani nevíš, jak je mi líto, že to nejvíce schytáváš ty. Kvůli mé blbosti."

Leo zůstával ticho, protože postupně všechny informace zpracovával. Bern ho opravdu políbil. Otřásl se jen při té představě jeho rukou na Alexandrově těle. "Proč jsi mi to neřekl ani tehdy? Když to na tebe zkusil?"

Alessandro se smutně pousmál. "Volal jsi mi doslova pět minut po tom, co se to stalo, abys mi oznámil, že jsi byl nominován na nejlepšího studenta ročníku. Nedokázal jsem ti pokazit tu radost."