Sink or swim

9.

Leo zrovna procházel kolem pokoje s inkubátory, kde, jak věděl, měli momentálně dvě novorozeňata, která podstoupila nedávné operace, když uslyšel hlasitý brek.

Zastavil se a zacouval, aby dovnitř uviděl. Ještě za svou praxi neměl tu čest pracovat s až tak malými dětmi a tak byla tato místnost pro něj naprosto cizí. Hned ale uviděl u jednoho z inkubátorů Alessandra se sestřičkou, která nemluvňata neustále kontrolovala. Tlumeně si povídali.

Dneska pracoval pod Hawkinsem, což znamenalo, že často létal mezi odděleními, jelikož právě on byl hlavní spojení mezi pediatrií a dalšími obory. Nevadilo mu to, protože ho bavilo diskutovat s lékaři z jiných oddělení ohledně pediatrických případů, které souvisely s jinými odvětvími medicíny. A že jich bylo hodně.

Právě byl na cestě na neurologii s kartami dvou pacientů, přesto si tu zastávku dovolil udělat. Asi dvacet sekund na to se sestřička dala do chůze, opustila místnost a lehce se na Lea usmála, když kolem něj procházela. Došel tedy ke dveřím a opřel se o futra. 

Od toho, co Leo na Alessandra prakticky vyjel, to bylo... zvláštní. Více pracoval s Hawkinsem, když už ale měl tu čest dělat s ním, najednou se zdál být... milejší. Jen o trochu, ale přece. A Leo jako by díky tomu nabral novou odvahu s ním uvolněněji mluvit.

Nemluvně stále křičelo. Alessandro byl nad ním skloněný a kontroloval mu srdce.

"Děje se něco?" zeptal se.

Alessandro sebou lehce trhl a otočil se. Podíval se na Lea lehce překvapeně. "Upřímně? Nemám tušení. Neustále brečí a nevíme proč."

Leo vždy potřeboval jednu větu od Alessandra, aby zanalyzoval jeho momentální náladu. A tentokrát se zdála být dobrá, proto se vydal blíž. "Jaká je diagnóza?"

Také od toho, co mu Alessandro vysvětlil, jak to má s učením, věděl jak na něj. Věděl, že se zkrátka musí ptát, aby se něco dozvěděl. Jeho taktika vyšla i tentokrát, když mu začal vyprávět, jakou operaci na malém provedl dva dny zpátky, jak probíhala léčba po ní, co udělali už teď, aby zjistili, proč miminko nedokáže přestat brečet. 

Sám neměl tušení. Samozřejmě, že když nevěděl Alessandro, on už vůbec ne. Jedna věc ho ale přece jen napadla. "A rodiče?"

Alessandro se podíval na hodiny. "Otec přijde na začátek návštěvních hodin. Matka je stále zotavuje po porodu. Bylo to náročný."

Leo shlédl na malého chlapce. Měli noční a bylo půl šesté ráno. Návštěvní hodiny začínaly až za dvě hodiny. "Třeba mu jen chybí láska, dotek. Chápete, jak to myslím.? Myslíte, že bych ho mohl zvednout?"

Alessandro se na něj podíval s pochybami v očích, pak na miminko. Bylo po operaci, samozřejmě, že museli být extrémně opatrní. A Leo by mu nezazlíval, kdyby mu v tu chvíli řekl zkrátka ne.

"Umíte vůbec držet nemluvně?" zeptal se nakonec, ale už opatrně začal chlapečka zvedat. "Nastavte náruč. Bude to tak bezpečnější, než si ho nějak přechytávat."

Leo rychle odložil karty, které držel a nastavil náruč. Alessandro se k němu přiblížil doslova na centimetry a opatrně mu miminko dal do náruče. "Zkuste s ním moc nehýbat," zamumlal a pak rychle o krok ustoupil.

Leo tak malé miminko ještě nikdy nedržel. Chlapeček se narodil asi o tři týdny dříve než měl, takže přece jen byl menší. Měl doslova jen tři dny. Upřeně ho sledoval, tu jeho malou pusinku, která jen křičela a křičela a...

A pomalu přestávala. Leo se neubránil lehkému úsměvu. "Moje neteř taky přestane brečet jen v momentě, když ji někdo drží," řekl tiše. "Tak mě to tak napadlo."

"Máte sourozence," řekl Alessandro. Nebyla to otázka, spíše takové konstatování.

"Dvojče, bráchu," řekl jednoduše.

"Oh, neříkejte, že je vás víc."

Leo zvedl pohled, ale Alessandro měl na tváři lehký úšklebek. Že by měli první normální konverzaci od začátku stáže?

"Jednovaječný dvojče," zdůraznil Leo schválně. "Je to taky medik."

"Taky tak troufalý?"

Leo se uchechtl. "Tak desetkrát více."

V tu chvíli se vrátila sestřička, která se usmála, když uviděla, že malý už nekřičí na celé kolo. "Vás snad seslalo nebe," řekla Leovi. "Vůbec jsme ho nemohli uklidnit."

Alessandro si z kapsy vytáhl ten svůj malý žlutý bloček, do kterého si dělal poznámky. Leo měl takové nutkání se zeptat, co si tam píše, sestřička byla ale rychlejší. "Doufám, že tady panu stážistovi píšete plusové body."

Leo zatajil dech. Alessandro zvedl pohled k sestřičce. "Mínusové body za to, že neplní práci Hawkinse," řekl a sestřička se zasmála. Leo ne, ten jen nasucho polkl, protože věděl, že mohl mluvit pravdu. 

Alessandro dal sestřičce rychlé instrukce, jak s dítětem manipulovat pro případ, že by opět začalo brečet a nešlo uklidnit. Pak se podíval na Lea, chvíli jako by přemýšlel, než se k němu opět přiblížil. Pokusil se malého vzít, ale nakonec ruce svěsil. "Už bude asi lepší, když ho položíte sám. Ať s ním tolik nehýbeme."

Leo přikývl a přesunul k inkubátoru co nejblíže. Pomalu chlapečka položil zpátky a narovnal se. Alessandro ještě jednou zkontroloval, že jsou všechny funkce v normě a i s Leem se vydal pryč.

"Nenapsal jste mi doopravdy mínusové body, že ne?" zeptal se Leo potichu, když místnost opouštěli. 

Alessandro se uchechtl. "Vše, co jsem si napsal, se dozvíte ve svém finálním rozhodnutí, to se nebojte."

Zatím jste si toho o mně moc nezapsal, pomyslel si. 

"Cože prosím?"

Řekl to nahlas. Bože. Proč musel být takové klubíčko nervů?

"Jak víte, kolik jsem si toho o vás napsal?"

"J-Jen hádám," zakoktal v odpověď. "Neberte mě vážně."

Alessandro nakrčil obočí. "Víte, že jste naprosto mizerný lhář?"

"Jsem si toho vědom od malička," zamumlal. Simon mu to vždy dával pěkně sežrat. 

Alessandro se zastavil v chůzi, a tak musel Leo taky. Z tohoto se jen tak nevyvleče. "Tak pojďte s pravdou ven nebo vám to mínus opravdu napíšu. Hodně velké."

Povzdechl si. "Po tom, co jste vybral Katie na tu operaci, jsem našel vaše poznámky v ambulanci. Já... byl jsem naštvaný. Tak jsem se podíval. Omlouvám se. Přece jen už vím, proč jste zvolil tak, jak jste zvolil." Divil se, že neudělal do podlahy díru, jak ji propaloval pohledem. 

"Vy mě opravdu nepřestáváte překvapovat," řekl po chvíli Alessandro. Leo z jeho hlasu naprosto nedokázal vyčíst, jak to myslí. Vyloženě naštvaně ale nezněl. Zrovna, když se chystal vzhlédnout, Alessandro se k němu přiblížil a zašeptal: "Ještě jednou uděláte něco takového, přísahám, že mi bude vaše budoucnost v pediatrii ukradená, ať už máte talent jakýkoliv." Vzdálil se. Poplácal ho po rameni. "Všechno jasný?"

Leo nepatrně přikývl. Tohle všechno bylo na jeho triko, uvědomoval si to. Neměl nejmenší právo se podívat do Alessandrových poznámek a mohl být jen rád, že to neřešil více. 

O to víc to chápal později, když zjistil, jaké tajemství Alessandro měl. Tajemství, které z jeho poznámek mohl pochopit už tehdy, kdyby nehledal jen své jméno a trochu více se zaměřil na text.

ǁ

hehe i love teasing yall