Sink or swim

31.

"Včera... vlastně dneska, tady stále, jsem jel za mámou a babičkou. Ráno," začal vyprávět Alessandro. "Naprosto jsem neměl žádná očekávání, nevěděl jsem, co čekat. Vůbec jsem ale nečekal to, co se stalo."

Leo mu sundal z nohy úplně vše, dokud neuviděl všechny ty otlačeniny. Alessandro měl stále tu protézu, která mu úplně nevyhovovala pohodlím v místě kontaktu s jeho nohou a s tím, kolik úřadů musel doma oběhnout, kolik konzultací, ani se nedivil, že když si to završil několika hodinovým letem přes oceán, byl momentálně v bolestech. "Co se stalo?"

"Babička zemřela," řekl s nepřítomným pohledem. "A má matka komukoliv zakázala, aby mi o tom dali vědět."

Leo přestal cokoliv dělat. Věděl, jak složité má rodinné vztahy, jak mu máma nikdy nebyla podporou kvůli post traumatické stresové poruše a naopak vytvářela pro malého Alessandra, který potřeboval pomoc při zvykání si na život bez nohy, velice nepříjemné prostředí. S babičkou měl lepší vztah, i když pohádkové to taky nebylo vždy. Minimálně byla ale důvodem, proč své dětství a dospívání nějak zvládl.

"Kdy zemřela?" zeptal se potichu.

"Měsíc zpátky," odpověděl a podíval se na něj. "Matka skončila v léčebně. Jestli se mě snažili kontaktovat, to netuším. Měli jen mé italské číslo, které jsem tady vůbec nepoužíval, protože jsem si říkal, že každý, kdo mé číslo potřebuje, má mé americké. Babička ho taky měla. Občas jsme si zavolali a ano, přišlo mi, že dlouho nevolala, nikdy by mě ale nenapadlo... tohle. Myslím, že spíš vše ohledně mámy řeší její sestra."

Alessandro lehce zavrtěl hlavou. "Takže jsem se nějak ocitl v léčebně, kde mě matka odmítla jako návštěvu. Slyšel jsem ji, jak křičí, že toho kripla ani nechce vidět."

Leo zatajil dech. I když zrovna otevíral mast, zase ji zavřel a raději se posadil vedle Alessandra. Tohle nebylo fér. Tohle neměl slyšet od svojí mámy, když to bylo něco, kvůli čemu často bojoval. Jeho noha byla jeho největší nejistota. Chytil ho za ruku a propletl si s ním prsty. "Nejsi... tamto slovo. Doufám, že jsi to ani na sekundu nezvážil."

Alessandro se lehce uchechtl. "Ne, protože jsem si vzpomněl na tebe. A že jsi momentálně snad ten jediný člověk, jehož názor si beru k srdci. A když... když je tohle schopná říct má vlastní máma, jak blbý bych byl, kdybych si nechal utéct toho jedinýho člověka, díky kterému se cítím normálně? Když už tu jistotu nemám ani u vlastní rodiny?"

Leo nasucho polkl. Ani nevěděl, co by mu na to měl říct.

"Takže jsem se jí samozřejmě nedoprošoval. Ujistil jsem se, že přece jen mají kontakt na někoho z její rodiny. Pak jsem se stavil na hřbitov za babičkou, až v tu chvíli mi došlo, že je to fakt pravda. A že ten poslední člověk, díky kterému jsem se odvážil ještě říct Itálii domov, je pryč. V záchvatu toho všeho jsem odjel přímo na letiště."

Podíval se na něj a více se k němu natočil. "Takže jo, byli jsme spolu pouhých čtrnáct dní, ale bylo to naprosto nedostatečný. A já vím, jak se cítíš ohledně vztahu na dálku, ty víš, jak se ohledně toho cítím já, ale..." Vydechl a pak ho krátce políbil. "Pojďme to zkusit. Protože já bych si nikdy neodpustil, že jsme to alespoň nezkusili, kdybych o tebe přišel."

Leo se lehce uchechtl. "Takže to je tvůj plán? Letěl jsi přes půlku světa, abys mi řekl tohle? To fakt stačilo zvednout telefon."

"Pak by na tolik nevyznělo, jak vážné to s tebou myslím," zamumlal Alessandro v odpověď a znovu ho lehce políbil. "Ale můj plán přichází na řadu teď."

"Poslouchám."

"Mám přibližně měsíc, než se budu muset opravdu vrátit. Ty máš ještě tři týdny stáže. Můžeme je strávit tady a spolu-"

"Na ten poslední týden bys mohl se mnou domů," přerušil ho Leo. Vnitřně ho pobavilo, jak se na jeho plán naladil hned od začátku a to ani nevěděl, co přijde. Třeba jeho plán bude, ať se přestěhují do Evropy, což nevěděl, jestli by zvládnul takhle odjet od rodiny.

Alessandro lehce mlaskl. "No, to ještě probereme. Pak se budu muset vrátit, vyzvednout protézu, zařídit ještě nějaký věci na úřadě. A pak odjedu do Španělska." Svěsil lehce ramena. "Nedokážu ti říct, jak dlouho tam budu. Jak dlouho zabere výzkum, jak dlouho mě budou potřebovat. Můžou to být dva měsíce, může to být rok. Ale pak..." Alessandro vzhlédl a podíval se mu do očí. "Pak jsem ochotný, když mi v tom nebude nic bránit, se přestěhovat kamkoliv, kde v tu dobu budeš ty."

Leovo srdce vynechalo snad hned několik úderů. Nejen, že tenhle člověk letěl přes půlku světa jen kvůli němu, on byl ochotný se kvůli němu i přes tu půlku přestěhovat.

Vždy mu přišlo, že se snad nenajde člověk, který by ho mohl mít opravdu rád. Zdálo se mu, že si to snad ani nezaslouží. A teď tu byl najednou Alessandro.

Vydechl. "Ten plán má docela dost jestli."

"Je to jen kostra. Můžeme ho doladit," odpověděl. Pohladil Lea lehce po tváři. Ten ale jeho ruku odehnal z jednoho prostého důvodu - aby ho mohl obejmout. Doslova mu skočil kolem krku, co nejpevněji ho sevřel, zavřel oči a konečně mu to řekl: "Já tě tak moc miluju."

Alessandro se do jejich objetí ponořil ještě více. "Takže to mám brát jako souhlas? Tohle není čtrnáct dní. Tohle je snad navždy."

Leo se odtrhl a zamračil se na něj. "Jestli to nebude navždy a ty znovu odejdeš, vážně řeknu bratrovi, ať tě přejede tou jeho pitomou motorkou."

"Au," zareagoval ihned Alessandro. "Jak romantický."

Děsilo ho Španělsko. Děsila ho ta nejistota, že nevěděl, jestli bude muset být od Alessandra pár týdnů nebo to budou dlouhé měsíce. Jemu zbýval ještě poslední rok školy, rozhodně lokalitou flexibilní nebyl. A vzhledem k poslednímu ročníku, ani moc časově. Nebo peněžně, aby mohl létat za ním.

"Budeš nejspíš muset být má finanční podpora, jestli se budeme chtít vůbec vidět, až budeš v Barceloně," varoval ho na rovinu. Netušil, jak na tom byl Alessandro peněžně. Vzhledem ale k jeho působnostem, úspěchům a faktu, že jen tak přišel na letiště a koupil si předraženou letenku, musel na tom být dobře.

Alessandro protočil očima. "Tyhle věci teď vůbec neřeš."

"Jsem student s půjčkou na školu. Já to musím řešit," odvětil.

"Samozřejmě," odpověděl tedy Alessandro. "Klidně ti to budu platit každý měsíc, když to bude znamenat, že se uvidíme."

"Oh wow, to zase zpomal. Jestliže jsme oficiální, už je na řadě ta konverzace o penězích?"

"Chceš vidět můj účet?"

Leo si odfrkl. "Samozřejmě. Jaký jiný důvod bych měl mít, abych si začal se starším, než jsou peníze?"

Alessandro se zasmál. Leovi přišlo, jako by měl opět skleněné oči a vzhledem k tomu, co udělal, co mu tady řekl, si byl pro jednou jistý. Byl dojatý a Leo byl ten důvod.

Alessandro ho tak trochu začal bombardovat polibky, až ho Leo musel od sebe vyloženě odtáhnout. "Tvá noha," řekl. "Nejsem ještě hotový." Alessandro ale nepřestával, a tak se se mu Leo musel vyloženě se smíchem vyvléknout. Dřepl si zpátky před něj a popadl obvaz. Bylo to totiž to jediné, co zbývalo.

Alessandro se zapřel o ruce za sebou a chvíli ho mlčky sledoval, doku tiše neřekl. "Proč se s tebou cítím více doma jak v mém skutečném domově?"

"Přestaň," řekl ihned Leo pobaveně. Doopravdy ale nemohl tak trochu uvěřit tomu, co mu řekl. "Na tyhle řeči nemám momentálně už emoční kapacitu."

"Ještě poslední," řekl a naklonil se k němu blíž. "Ti amo."

Leo mu nohu obvázal. A pak ho zkrátka objal a nepustil až do rána.

To byl čas vrátit se do reality, že vlastně měli problém. Najednou se ale zdál být mnohem snesitelnější.

ǁ

třikrát hurá průchozímu pokoji a sestře, která mě probudila o půl čtvrtý ráno!! :Dd